Bady na Sázavě držel tempo s velkými psy na čele závodu
Pohled na první účastníky na startu v Pikovicích mě zbavuje pochybností, opravdu jsem doma kliknul na správné stránky a dorazil na dogtrekkingový závod. Myšlenku absolvovat rychlokurz mushingu, vypůjčit si saně a doplnit Badyho pěti huskyma házím za hlavu.
Bady: „Sníh mě ani tak neděsí, ale těch velkejch psů, co tu je. No těpic, kohoutky o patro vejš, než mám já.“
První kilometry řeším problém se sedákem, neustále mi padá a nedaří se jej nastavit tak, aby nepřekážel při chůzi. Předchází nás několik závodníků, ale Bady má spoustu energie, vycítil konkurenci a díky jeho tahu se nám daří ještě před Kamenným Přívozem dohnat vedoucí skupinu – retrívra, českého horského psa a dva boserony. A navíc se mohu kochat ač důvěrně známou, tak v této zasněžené podobě pro mě zcela novou krajinou v okolí Posázavské stezky.
Bady: „Nejdřív si rovná popruh, pak kouká z výhledů a nakonec mu uklouzne noha při sestupu a málem mě přejede. To bude dlouhej den.“
Na první kontrolní stanoviště v restauraci Na staré poště v Kamenném Přívozu přicházíme dříve než organizátor a tak si necháváme dát do propozic razítko od hostinského a vydáváme se na další cestu. Blíží se jeden ze dvou dnešních významnějších výstupů – Vlčí rokle. K jejímu ústí přicházíme před retrívrem a českým horským psem a setkáváme se tu s boserony. Společně prohlížíme mapu, abychom zbytečně nebloudili. Po kratší poradě oba boseroni i s paničkou mizí v kopci vysoko nad námi, nemáme šanci s nimi udržet tempo a to i přesto, že jdou většinu cesty jako první a musí prošlapávat čerstvě napadaný sníh.
Bady: „Ty si snad myslíš, že to tady všechno odmakám sám. Hezky spravedlivě, každej něco, já rovinky, ty kopce.“
Vlčí rokli pokrývá geomorfologicky zajímavé kamenné moře z žulových balvanů o velikosti až několik metrů, pod kterými protéká potok. Pokrytá je bučinou. Pokud se budete někdy zdržovat v blízkém okolí, rozhodně sem doporučují zavítat, je to místo, jehož atmosféra vás pohltí již po několika metrech. Párkrát mi při škrábání se nahoru ujíždí nohy po zasněžených kamenech a bořím ruce do ledového sněhu, pokaždé ve chvílích, kdy na nich nemám rukavice.
Bady: „Nechceš vzít za Vladyku Cestománii?“
Kousek před hájovnou Horní Požáry doháníme znovu paní s boserony, respektive na nás čeká, aby se ujistila o správné cestě. A stejně jako dole pod roklí, tak i zde nám po kratší poradě mizí v dáli. Představuji si letecký závod mezi starým dvojplošníkem a moderním nadzvukovým letadlem, my jsme tím dvojplošníkem, spokojeně si chrčíme kupředu, když v tom kolem nás prolétne něco, co nejsme schopní v té rychlosti ani zaregistrovat.
Na druhém kontrolním stanovišti v restauraci U Konvalinků v Borku jsme opět o něco dříve než organizátoři. Od příjemné hostinské si necháváme potvrdit propozice. Všichni předkládají úhledné, nezmuchlané a suché archy papíru, šikovně zastrčené v průhledných obalech používaných do kancelářských šanonů, kdežto na mém v kapse u bundy několikrát přeloženém lejstru se už stihlo podepsat vydatné sněžení a tak si razítko nechávám dávat na cosi, co se pohybuje kdesi mezi pevným a tekutým skupenstvím, jakési papírové bahno. Kromě razítek máme za úkol cestou opisovat čísla rozcestníků a to už nyní půjde špatně.
Bady: „Na každý turistický křižovatce otravuje s propiskou a papírem, jednou se dokonce vracíme dvě stě metrů, aby si zapsal číslo.“
V Borku začíná úsek, během kterého se značně zrychluje růst celkové hodnoty převýšení. Nejprve musíme vystoupat na naučnou stezku a po ní pak k rozhledně Pepř. Cesta je hůře značená, člověk musí být více pozorný a navíc vede otevřeným terénem, sněží a fouká vítr. Než vylezeme s Badym na Pepř, máme zamrzlé obě lahve s pitím umístěné v postraních kapsách batohu. Pod rozhlednou mi lidé od retrívra a českého horského psa sdělují, že nahoře není téměř žádná viditelnost, ale jsou tam umístěné kovové cedulky, z nichž je možné vyčíst, co vše bych mohl spatřit, kdyby nesněžilo:-) Nedá se nic dělat, musím tam vyšplhat, máme zde splnit úkol: Spočítat schody. Cestou nahoru mi jich vychází 91, při kontrolním výpočtu dolů 90. Možnost dalšího ověření zamítám.
Bady: „Jediná atrakce, rozhledna a on mě nechá uvázanýho pod ní a sám se jde nahoru kochat.“
Kousek za Pepřem jde kupodivu proti nám paní s boserony, prý omylem došla až do Jílového, což znamená, že si celý dogtrek prodloužila o několik kilometrů. Až do cíle je to poslední okamžik, kdy potkáváme někoho ze závodníků, boserony, retrívra ani českého horského psa již nedoženeme a zároveň se nepřidá nikdo k nám ze zadní části závodního pole.
Cesta do Davle vede ze začátku střídavě otevřenou a krytou krajinou a pak už jen nádherným zalesněným Záhořanským údolím. Chystám se sem několik let a konečně si to tu mohu dnes poprvé projít. Názvy zasněžených trampských osad odkazují na romantiku divokého západu, kanadskou přírodu a období zlaté horečky na Aljašce. Bady má celou hlavu bílou od toho, jak ji neustále při čmuchání zavrtává do sněhu a tak není třeba mnoho fantazie k tomu, aby se člověk myšlenkově přesunul do příběhu o Bílém tesáku od Jacka Londona.
Bady: „Takovejch pachovejch vjemů, tady prošlo snad celý stádo srnek.“
V Davli procházíme kolem nádraží. Pokud by jel vlak, stačilo by nastoupit a mohli bychom si za deset minut užívat teplo a pohodu v cílové restauraci. Podobných únikových cest je závod plný, dogtrekař má v případě nedostatku sil možnost zkrácení trasy, ale je to zároveň velké lákadlo pro všechny ostatní. Ne, Bady, nekoukej se tam, rychle odtud pryč!
Z Davle do Pikovic jdeme celou dobu podél Sázavy, jedná se o nejméně náročný úsek celého dogtreku a tak saháme do rezerv po posledních silách a zrychlujeme, abychom ušetřili pár minut k dobru. A konečně vidíme pikovický most, přecházíme řeku, míjíme několik domů a otevíráme dveře restaurace U Dolejších. Od výčepu na nás koukají štamgasti, v jejichž světě víkendového vysedávání po hospodách a věčného tlachání pořád o tom samém jsme zřejmě za exoty. Zadní sál je rezervovaný pro účastníky dogtreku. Čekají zde již boseroni, český horský pes a retrívr. A postupně se až do večera přidávají další.
Bady: „Nejdřív pán a pak pes, což v praxi znamená, že si páníček dá krkovičku se slaninou a volským okem a pak mi nasype krmnou dávku granulí.“
Trasu dlouhou 36 km jsme v nepříznivém počasí ušli za 7 hodin 27 minut. Časově bychom se zřejmě umístili na 4. nebo 5. místě. V soutěži zapisování čísel rozcestníků jsme s Badym vyhráli a také jsme byli mezi několika málo závodníky, kteří dogtrek absolvovali i přes sněžení celý. Ale o to tu vůbec nešlo, hlavní bylo sejít se, užít si radost z chůze a ze zvířat, prohlédnout si zimní krajinu Posázaví, pokecat na cestě a večer v restauraci. A po všech těchto stránkách se akce naplnila. Děkujeme organizátorům a těšíme se s Badym na další ročník.
Foto od páníčků retrívra a českého horského psa, se kterými jsme se cestou potkávali: ZDE
Foto od organizátorů: ZDE