Deštivá a mrazivá Bludná psice 2013
Ráno nad Bedřichovem
„Pojďme spolu putovat krajem bizarních skal, melancholických vrchovišť, lesních zákoutí, temných vod, říček vinoucích se mezi trsy bezkolence, i bystřin, které se střemhlav derou žulovými balvany z hor do podhůří.“ Úvodní slova filmu Cesty a scestí Jizerských hor, jenž jsem shlédnul před odjezdem, zní v brzkém pátečním ránu nad Bedřichovem jako z těžko uvěřitelné pohádky. Je pár minut po svítání a na slunce to dnes nevypadá. Krajinu zkrápí hutné kapky studeného deště, z horských hřebenů vane chladný vítr. Lesní cestou od Prezidentské chaty k Nové Louce se podzimním šerem ubírají kalužemi a blátem skupinky závodníků se svými psy. Mezi nimi kráčíme já s Badym a Pája s Tequilou. Máme před sebou 89 km dlouhé dobrodružství a Bludná psice nám nedovolí si jej užít zadarmo, budeme bojovat se živly i sami se sebou a bude to bolet!
První úsek provází bloudění. Na každé křižovatce potkáváme dogtrekaře prohlížející si mapy, GPS navigace a vzájemně se radící. Nakonec v husté spleti cest ztrácíme společně s dalšími závodníky organizátorské fáborky a nikdo netuší, kde to vlastně jsme. Zachraňuje nás až asfaltka, kam po pár minutách přicházíme, respektive řidič auta, které zastavujeme. Přehrávám si celou scénu z jeho pohledu. Odkudsi z divoké přírody a v počasí, že bys psa ven nevyhnal, vyleze smečka závodní atmosférou nabuzených psů a v těsném závěsu za nimi zahaleni v kapucách jejich páníčci. Otázka nezní, jak se dostaneme na určité místo, ale kam „sakra“ vede tahle silnice? :-)
Za Novou Loukou si to již razíme k jizerskohorským tisícovkám. Začínáme mít vlhko v botách, ale široké, dobře schůdné cesty nás plní optimismem, že se třeba ještě vše obrátí v dobré. Falešné naděje se rozplývají na úpatí Ptačích kup. Do výšky 1 013 m n. m. vede kolmo přes vrstevnice největší bahenní tobogán, co jsem kdy viděl. Technická náročnost úseku způsobuje kumulaci závodníků, a tak tu za pomocí nohou i rukou stoupá dlouhá řada lidí a do toho nervózně poštěkávají psi snažící se předběhnout jeden druhého. Páju s hektickou Tequilou pouštím před sebe, ale pro změnu začíná vyvádět zběsilý Bady. Na hlavy nám stále dopadá studený déšť. Kdy už se to zlomí? Kdy budeme nahoře? Kousek před koncem této šílené atrakce mi ujíždí nohy a vracím se po břiše o pár metrů zpět.
Aby toho nebylo málo, tak mezi skalami na vrcholu scházíme hromadně omylem z červené turistické značky a bloudíme na úzkých pěšinách v nízkém porostu. Mokré větve stromů se nám otírají o oblečení, batohy i obličeje. A když konečně spěcháme po správné cestě pryč z pekla Ptačích kup, z výrazů mnohých lze vyčíst vnitřní porážku. Pokračujeme sice všichni dále spolu, ale už je jasné, že závodní pole značně prořídne. Někteří zvolí možnost absolvovat zkrácenou trasu závodu (MID, 36 km), jiní definitivně odstoupí na svozovém místě na Smědavě. K první skupině se kousek za občerstvovačkou pod Frýdlantským cimbuřím přidává i nedávno nemocná, nyní promoklá a od alaskánky Tequily utrmácená Pája. Její boj nekončí, má před sebou několik hodin pochodu Jizerskými horami, ale ještě dnes se dostane do vyhřátého pokoje Prezidentské chaty. Závidím jí!
Interaktivní dogtrekking
Místo textového itineráře barevná mapa v kvalitním rozlišení a měřítku, úvodní a závěrečné kilometry se stanovenou trasou, zbytek dle vlastního uvážení, vyhrává ten, kdo v nejrychlejším čase projde co nejvíce z osmnácti oficiálních, dvou tajných a čtyř bonusových kontrol. Obrovská hrací plocha rozprostřená přes Jizerské hory, taková je Bludná psice 2013. Několik povinných bodů máme již za sebou, nyní se škrábu na kluzkou skálu Frýdlantského cimbuří pro první bonus, tzv. tlapku. Kromě standardních kleštiček, jimiž procvakávám k tomu určenou kartu, zde nacházím několik krabic s besipkami, energetické zpestření od organizátorů. Beru jedno balení a slézám zpět za Badym.
V oblasti pod Jizerou (1 122 m n. m.) řeším dilema. Kontrolní stanoviště na této druhé nejvyšší jizerskohorské tisícovce lze navštívit nyní nebo až cestou zpět do cíle. První možnost znamená zacházku jeden kilometr, druhá pravděpodobné škrábání se nahoru za tmy. Jak se rozhodnout? Nakonec se místo racionálního uvažování nechávám ovládnout negativním pocitem, strachem z noci v horách v tomto počasí, a ten mi velí upalovat co nejrychleji dále a pokusit se ujít co největší část závodu za světla.
Z Pavlínovy louky sbíháme mírně svažitou, širokou cestou na Smědavu. Mlha odkrývá postupně obrysy restaurace. Nechávám svou mysl napospas představám o kuchyni, kde v rukách kulinářských mistrů vznikají lahodné domácí palačinky zalévané čerstvými horkými malinami a borůvkami, na rozpálených plotnách bublá v obrovských hrncích vroucí voda, poblíž čekají v dlouhé řadě na zalití hrnky se sáčky černých, zelených a ovocných čajů všech možných příchutí… Počkat! Dovnitř nesmí psi! Několik jich stojí uvázaných u venkovního posezení, ale to nemohu Badymu v tomto nečasu udělat, navíc spěcháme, a tak celá tato oáza i se svými lákadly mizí za námi opět v mlze.
Podél státní hranice s Polskem přicházíme přes Předěl do přírodní rezervace Černá jezírka. Turistická stezka vede po dřevěných lávkách, často však rozbitých nebo utopených v rašeliništích. Na jednom místě mi zajíždí levá noha až po koleno do potoka. Prolézt tímto marastem dává zabrat i Badymu, citlivce na cokoliv mokrého a spolehlivému vyhledávači suchých cest. Takhle nějak si představuji zážitkový výlet do bažin:-) Na Pytláckých kamenech přestává být půda konečně nasáklou houbou a také se mi tu daří dle nápovědy a fotografie z itineráře nalézt tajnou kontrolu. Toto místo nebylo předem známo, šlo o to vydedukovat jej z mapy nebo sledovat pečlivě celou dobu terén. Odměnou za vydrápání se na skálu bez maček a cepínu mi jsou od organizátorů napečené perníčky, mňam, záplata za vyfantazírované horké lesní plody na Smědavě:-)
Kleštičky na Jelení stráni a pak už slézáme do malebné osady Jizerky. V protisměru stoupá Honza Pačes, což mě trochu zneklidňuje. Koukám do mapy a přemýšlím, jestli jsem tu naší trasu interaktivně nepřekombinoval, ale žádnou lepší variantu nevidím. Klid a příroda v okolí Jizerky na mě působí silným dojmem, počasí se navíc umoudřuje a dokonce se tu a tam skrz mraky úspěšně prodírají sluneční paprsky, přestávám vnímat čas a naplno si užívám jedinečnou atmosféru. Podobně musela osada okouzlit i organizátory Bludné psice. Jak jinak si vysvětlit množství zde umístěných kontrol? Nejprve dáváme bonusovou tlapku na vyhlídkové plošině rašeliniště, pak oficiální na naučné stezce, další na Karlovském mostě přes řeku Jizeru a na závěr zdoláváme ještě nad osadou majestátně čnící horu Bukovec (1 005 m n. m.). Světlé okamžiky dogtreku, ovšem jen dočasné, v mokrých botách se mi již nenápadně vytváří zábava na další kilometry – nepříjemné puchýře.
Odstoupit nebo pokračovat?
V polovině trasy se nás organizátoři rozhodli provést několika podhorskými obcemi, a tak s vědomím, že to, co nyní sestoupáme dolů, budeme muset po pár hodinách lézt nahoru, opouštíme s Badym hřebeny Jizerských hor v místě zvaném Sedlo pod Zámky. Brzy se ocitáme mezi roztroušenými staveními osady Polubný a po ní následuje Kořenov. Pokud ve vás utkvěly romantické představy o drsnou přírodou ošlehaných horalech štípajících na zápraží dřevo na otop či jinak připravujících svá obydlí na tuhou zimu a o jejich tichých ženách v tmavých síních roubenek u kmitavých plamenů petrolejek předoucích na kolovratech příze, tak na ně hodně rychle zapomeňte. Venku nepotkáváme z místních vůbec nikoho a uvnitř lze skrz okna spatřit většinou jen modře rozzářené televizní obrazovky.
V Kořenově se naplno projevují puchýře z Jizerky. Mám jimi obalenou především levou nohu – malíček, patu i klenbu na chodidle. Při každém došlápnutí mnou prolítne bolest. Boty jsou úplně „durch“. Nasáknuté silné kožené a síťované svršky v kombinaci s goretexovými membránami budou schnout spoustu hodin. Převlečení ponožek postrádá smysl a náplasti se z poraněných míst v mokru odlepí. Do cíle zbývá 42 km!
V těchto místech se na nás dotahuje Čestmír Tonder a jeho západosibiřská lajka Caesar, vítězové čtyřdílného seriálu Eurodogtrekking 2012 a průběžně zatím třetí borci v českém žebříčku pro rok 2013 (kategorie DTM2, muži nad 40 let). Společně slézáme do Příchovic. Ač tato obec nemá přímý přístup k moři, tyčí se na jejím okraji od letošního července maják a to ne jen tak ledajaký. Rozhlednu Maják Járy Cimrmana, borovicovou dřevostavbu s kamenitým podstavcem v němž je umístěné mistrovo muzeum, navrhnul architekt Martin Rajniš a pokud jste někdy viděli novou Poštovnu na Sněžce, poznáte zaručeně i v této pojizerské stavbě jeho rukopis. Přicházíme sem za tmy, na výhled můžeme zapomenout, ale i tak si díky vtipnému umístění dalších kleštiček Bludné psice vychutnáváme všech 115 schodů tohoto díla. Ještě rychle nechat zkontrolovat v prostorách pokladny povinnou výbavu a hurá do vedlejší restaurace U čápa, dát chvilku odpočinout nohám a tlapkám.
Objednávám si velký hrnek horkého čaje a k jídlu vařený vepřový plátek s bramborem a dušenou mrkví. Nechci se zaplácnout těžkou večeří, toto mě nasytí akorát. Bady dostává psí paštiku. Kromě mě a Čestmíra sedí v sálu ještě Honza Pačes, několik závodnic a za pár minut přichází Tomáš Ulrych. Pro ostatní hosty a obsluhu se stáváme rázem atrakcí. Obdivují vytrvalost našich čtyřnohých parťáků, Badyho si pletou s apenzellem a poklepávají si na čelo nad mapou s trasou závodu. :-) Já se mezitím utápím ve vnitřním boji, zda-li má s nohou plnou puchýřů smysl pokračovat dál nebo si raději zavolat odvoz. Je půl osmé, po kratší přestávce nás čeká strmá hradba hor, desítky kilometrů po hřebenech a k tomu ještě ten zpropadený výstup na Jizeru. Při celonoční chůzi dorazíme do cíle zítra ráno krátce po svítání. Dost přemýšlení! S pevnou vůlí to zvládneme! Platím útratu, oblékám si provlhlou bundu, dávám si na záda batoh, upevňuji na hlavu čelovku, připínám si Badyho, který se místo spánku seznámil snad s celým osazenstvem a společně s Čestmírem a Caesarem mizíme v temných lesích a lukách za obcí.
Čestmír mi vypráví, jak byly dříve na dogtrekkingových akcích povinné noční bivaky, člověk si za světla lépe vychutnal krajinu a nehuntoval si ve tmě nohy. Souhlasně přikyvuji a mezitím, co si takto povídáme, vkrádá se do naší cesty ještě jeden negativní rys nočních pochodů – bloudíme. Hlavní silnice, jakési domy, to tu vůbec nemělo být! Čestmír zapíná navigaci. A sakra, ve Světlé, na prvním rozcestí za Příchovicemi, jsme špatně odbočili a došli zpět do Kořenova. Při pohledu do mapy mě přepadá beznaděj. Nejlepším řešením je vrátit se kus zpět a následovat modrou turistickou značku do Pustin, kudy prochází doporučená trasa závodu. Zacházka 4 km po asfaltu! Puchýře mi čím dál tím více spalují levé chodidlo!
V Pustinách bloudíme znovu. Nemůžeme nalézt neznačenou stezku procházející mezi domy a vedoucí nahoru do stráně. Několikrát procházíme vesnici, zkoušíme všechny odbočky a pokaždé končíme u někoho na zahradě. To, co působí za světla naprosto jednoduše, stává se za tmy pořádným oříškem. Zachraňují nás až světla čelovek několika dogtrekařek nečekaně se objevujících na louce nad vsí. Sledujíce jejich směr objevujeme se po pár minutách konečně nad Desnou. Slézáme do rušného města, u benzínové pumpy přecházíme silnici, za ní se opět noříme do přírody a definitivně opouštíme podhůří.
Horami s hvězdami nad hlavou
Za mohutného hukotu vodopádů Černé Desné, říčky padající prudce z hor, se škrábeme hlubokým lesem na Souš. Stezka plná balvanů a kořenů násobí mé puchýřové utrpení. Musím zpomalit. Čestmírovi už nestačím, postupně mizí ve tmě nade mnou. „Od teď to bude Bady mezi námi a touhle divočinou.“ V třetině výstupu přicházím ke kontrole a označuji kartu. O dva kilometry dále pak potkávám v protisměru ony dogtrekařky, které nás vyvedly před necelou hodinou z Pustin.
„Vracíte se dolů?“ ptám se udiveně.
„Minuly jsme kleštičky,“ odpovídají nešťastně.
Na Souši usedám před jednou z chalup. Uvnitř pulzuje společenský život a já si venku utrmácen snažím ošetřit nohy. Přece jen se rozhoduji všechny puchýře zalepit a také měním mokré ponožky za suché. Boty jsou stále nacucané, ale na pár kilometrů by to mohlo zabrat. Planá naděje, nepomáhá to ani na dva kroky! Belhám se lesem do již známého Sedla pod Zámky. Na rozcestí málem budím bivakujícího dogtrekaře, maskovaného za lavičkou tak dobře, že si ho všímám na poslední chvíli :-)
Na hřebenech nás čeká noc. Jako dva malinký poutníčkové, přec jeho součástí, kráčíme s Badym širokou cestou nekonečným vesmírem plným hvězd. Měsíc v úplňku halí do chladivé záře okolní ztichlé lesy. Hluboko pod námi usíná pomíjivý svět lidí a tady ze všeho dýchá věčnost. Přes dosavadní trable a také díky nim opíjím se mimořádným okamžikem, vědomím, že tímto královstvím jsme a budeme navždy i my, dotekem podstaty, něčím, co člověk uvyklý pouze rušnému městskému životu nikdy nepochopí.
Jasná noční obloha proměnila Jizerské hory z deštivých v mrazivé. Oblečení a boty na mně nestihly uschnout, při každém zastavení cítím po těle chlad. Ani chůze příliš nehřeje, kvůli puchýřům jdu pomalu. U kontroly na Jezdecké cestě nás předhání ony nešťastnice, co kvůli vlastní nepozornosti absolvovaly dvakrát prudký stoupák z Desné na Souš. Nemám sebemenší chuť s nimi závodit, nechávám je běžet. Lesní cesty jsou táhlé, čas na nich plyne pomalu, plahočíme se po hlíně, asfaltu i betonových panelech. Abych odlehčil levé, namáhám pravou nohu, což odnáší koleno. Stále častěji se mi přehrávají Čestmírovy názory na bivakování. Co když zalehnu a po probuzení budou nohy ještě horší? On však tvrdil, že i chvilka stačí k regeneraci. Krátce po druhé hodině ranní před opuštěnou chatou na Louce u Studánky, kousek od téčka dvou dřevařských silnic pod Kůrovcem, se rozhoduji. Až do cíle, kam mi zbývá dvacet kilometrů, se v tomto stavu nedostanu, zkusím na pár hodin usnout a ráno uvidím, buď budu pokračovat dál nebo závod ukončím na blízké Smědavě.
Ráno moudřejší večera
Venkovní teploměr na malé, zastřešené verandě, kam uleháme, ukazuje nula stupňů. Tady Večerníček dobrou noc nedává, tady by na své jednokolce umrznul. Ani teplo, ani zima, zachumlán do spacáku snažím se usnout. Bady má k dispozici celou alumatku a na sobě připnutý teplý oblek. Nelíbí se mu tu, přípravu ležení sledoval nevěřícným pohledem. Po pár minutách mě budí varovným vrčením. Někdo se k nám blíží! Slyším dusot nohou a hlasy. Záhy vidím dvě světla. Dogtrekaři. „Ty vole, dobrej bivak,“ usmívají se a pokračují v noční pouti. Pět! V tolik hodin po trhaném spánku vstáváme a na tolik stupňů v minusových hodnotách padla rtuť teploměru. Bady se klepe a já při oblékání také. Rychlé je toto horské ráno proti těm doma, kdy u snídaně stačím se často začíst do nějaké knihy, za minutu již stojíme na trase Bludné psice.
Připadám si jako vyměněný. Jde se mi dobře a navíc srším optimismem. Čestmír nekecal! Necelé tři hodiny stačily. Puchýře nezmizely, ale bolest z nich trochu otupěla a na několik kilometrů by to tak mohlo vydržet. Přes kontrolu u Kůrovce přicházím na Smědavu. Z dálky na mě pokřikuje obsluha venkovní občerstvovačky, která tu funguje nonstop celou noc. Vážím si toho a smekám, že tu kvůli závodníkům trpí v zimě, ale nabídku horkého čaje musím odmítnout. Bojím se zastavit rozchozené nohy. Teď to buď dojdu naráz nebo vůbec.
Na úpatí hory Jizery (1 122 m n. m.) šermují tmou světelné kužely několika čelovek a ozývá se štěkot psů. Příkrou cestu plnou obrovských kamenů, po které se celý včerejšek valila voda z vydatných dešťů, pokryl přes noc led. Tři dogtrekaři jdoucí postupně v protisměru dolů mě varují, abych dával pozor, přesto dvakrát padám, nedá se tomu zabránit. Na vrcholové skále fouká silný, studený vítr, ale já jej nevnímám. Stojím a nemohu se nabažit nádherného obrazu přede mnou se otevírajícím. Zatímco na západní straně, odkud jsme sem vyšplhali, panuje pořád noc a na horizontu září měsíc, na východě se probouzí den a začíná svítat. Teď už nelituji nápadu nechat si zdolání Jizery na závěr Bludné psice.
Trávy rašeliniště Na čihadle bělavě vybarvila jinovatka. Na vyhlídkové plošině se dávám do řeči s jakýmsi badatelem.
„Vy už jste tady dnes byl?“ ptá se.
„Ne, proč?“
„Je tady spousta psích stop.“
„No jo, taky tudy vede trasa dogtrekkingového závodu,“ směji se.
Sněžné věžičky (1 063 m n. m.), Černá hora (1 085 m n. m.) a pak už sešup z hřebenů a to doslova. Koho, sakra, mohlo napadnout na kilometrové klesání nainstalovat lávky? Na několika místech se mi to smeká a nekontrolovatelně se po zledovatělém dřevě řítím dolů, pokaždé naštěstí bez pádu, ale sledován Badyho vyděšeným výrazem, abych ho nesmetl sebou. :-)
Pod sedlem Holubníku - radostně tato tři slova komponuji do smyšlené písně a tu pěji nahlas do okolní krajiny. Hrabe mi. :-) Stojíme s Badym na poslední kontrole závodu a zaplavuje mě vítězný pocit, teď už nás nic nezastaví. Do Kristiánova běžím, abych neprodlužoval trápení ze znovu se projevujících puchýřů a chci také utéct skupince závodníků, kteří se za mnou mihli na Sněžných věžičkách. V lesích u vodní nádrže Josefův Důl nás dvakrát zachraňují Honza s Anďou, organizátoři akce, trávící zde nedělní dopolední procházku. Nejprve mě udiveně potkávají, když se zcela nesmyslně a nevědomě vracím zpět do Kristiánova a později zase, jak postupuji sice podle fáborků, ale těch včerejších ranních vedoucích od startu do hor. :-) „Koukám, tobě to už moc nemyslí,“ usmívá se Honza, já mu dávám za pravdu a rozhoduji se držet krok s nimi. Za hovoru to lépe utíká a také mám jistotu, že celý 89 km dlouhý okruh neabsolvuji omylem ještě jednou :-)
A pak z lesů postupně vystupují siluety základny, Prezidentská chata a v ní Pája, její průběžné smsky pro nás byly motivací pokračovat dál. Přešli jsme Jizerské hory od západu na východ a zpět, v dešti, mrazu, za světla i za tmy a teď stojíme tady. Zahřívá mě zvláštní pocit, zase jsme posunuli své hranice, překonali sami sebe. O těžké situace nebylo nouze a stále se máme co učit, ale už mi v hlavě zase zní slova onoho filmu zmiňovaného na začátku článku: „Pojďme se vypravit po cestách hlubokými lesy, i holými pláněmi, vydat se cestami vysekanými do strmých úbočích hor, cestami zkroucenými podél vrstevnice, i cestami postiženými bezútěšností perspektivy.“ Těším se až vyrazíme!
FOTO
NAŠE FOTO si můžete prohlédnout na tomto ODKAZU
Na akci fotil i psí fotograf Pes Jíra, jeho foto z trasy ZDE a z vyhlašování výsledků ZDE.
VÝSLEDKY LONG 89 km, DTW 1 (všichni, co dokončili):
1. Krutiš Adam + Asher Agamysh (VOK) 12:45
2. Byrtus Lukáš + Džina (NO) 13:08
3. Adámek Zbyněk + Slávek (alaskán) 15:29
4. Karalo David + Zina (AH) 23:28
5. Pačes Jan + Wendy a Eki (NO, kříženec) 23:33
6. Ledvinka Bořivoj + Helga (huskolie) 27:24
7. Zita Jiří + Bady (entlebuch) 27:58
8. Šoch Jan + Šupl (foxteriér) 28:11
9. Cafourek Václav + Hajdy (kříženec) 28:38
10. Vlček Viktor + Karel (SH) 28:41
11. Jareš Ondřej + Alex z Kraje Thurn Taxisů (ČSP) 29:24
12. Kulhánek Aleš + Anuška Zlatíčko (ČSP) 29:39
13. Hrabal David + Like my Shadow Siwash Legend (SH) 30:21
14. Šíma Jaroslav + Falco (MMO) 34:48
15. Dvořák Petr + Riči a Lukáš (ACD) 35:08
16. Ulrych Tomáš + Ricardoo (SPI) 34:37
17. Nohel Miroslav + Sindy (NO) 37:49
18. Blažek Petr + Charles (NO) 37:59
VÝSLEDKY MID 36 km (nesoutěžní kategorie, ale tady jsou časy):
Myslivcová Denisa + Lupínek (MIX) 5:20
Smrček Pavel + Darlen z Ledeckého vrchu (beauceron) 5:43
Farkač Honza + Finka Deabei (BOT) 5:55
Artur Moroń + Diuna and Bryś (MIX) 7:02
Lapčík Lukáš + Zonka (LLP) 8:48
Janáková Pavlína + Tequila (alaskán) 9:11
Keprta Miroslav + Archie Borimar (parson russel terier) 9:27
Keprtová Blanka + Cora (pyrenejský knírač) 9:27
Weigel Libor + Artur (manchester terier) 9:32
Pačesová Jana + Uzi a Tara (NO, kříženec) 9:45
Kuš Peter + Naran (RR) 9:46
Baginová Anna + Majla (samojed) 9:55
Koucká Martina + Angie, Julie (dlouhosrstý vipet) 10:42
Koucká Pavlína + Breisy (dlouhosrstý vipet) 10:42
Křováková Hana + Casandra Gasko Prim, Cassie (hovawart, malamut) 10:42
Šebánková Blanka + Topi (směr rotvajler + labrador, osobní typ, původ nevypátrán) 10:54
Hlávková Eva + Faun (NO) 11:11
Zemancová Jana + Sambo z Jirkova dvora (NO) 11:11
Koudelková Marie + Maya (ACD) 11:15
Mikscheová Sandra + Dorotka, Anie, Asta (border colie, vizsla, xxx) 11:15
Švaříková Petra + Baileys, Rose (LP, kříženec) 11:15
Vondráková Zuzana + Hebe (ACD) 11:15
Přibylová Jana + Kazan z Dašického zátiší (chodský pes) 12:24
Suchardová Jana + Doktor Srdcové Eso (AUO) 12:24
Vlach Karel + Beena (husky) 13:12
Janotová Kateřina + Harwey z Tikovického vršku (rhodérský ridgeback) 13:13
Kříva Tomáš + Hoky (výmarský ohař) 13:13
Plisková Michaela + Danny (SH) 13:51
Plisková Petra + Bella (SH) 13:51
Horyna Vlastimil + Skippy (klokan) 14:14
Schneiderová Alena + Buddy (SH) 14:14
Zebischová Monika + Darra - Arka z Lesovny (beauceron) 28:47
Jozefy Robin + Achiles z Virgin Forest (aljašský malamut) 28:47
Švácha Martin + Čvachtoun (bígl) 42:00
Rosová Michaela + Beník Rosa (slovenský čutrívr) 42:00
Všechny výsledky na stránkách Bludné psice.