Ještědský canicross 2018 - Vzhůru k výškám
28. dubna 2018
I s fotografiemi byl článek publikován na blogu běžících mizerů.
Z dálnice malebný kopeček kosmickým horským hotelem romanticky narušující pravidelný horizont, ze zázemí od skokanských můstků monstrum s raketou plnou ufonů připravených k invazi Země. Dva pohledy rozdílné asi jako když koukáš nebo nekoukáš přes Hubbleův teleskop. Stánky s vybavením a knihami o canicrossu, venkovní pizzeria Moven pro běžce, občerstvovačka Mamut pro psiska, splachovací toalety, pěkné počasí a spoustu dalších vychytávek přichystali pro účastníky Johny Alaskan a parta z robehamecesko.cz. Zahalen růžovým mráčkem zapomnění užívám si to tu jak na food festivalu či menším sportovním veletrhu. Jenže pak se chiméra rozplyne a zůstane jen to hlavní, kvůli čemu jsme přijeli: 6,5 km dlouhá trailová trasa s převýšením více než 450 m. Sinusoida, která se odmítla stočit do obloučku, přímka narýsovaná divokou tužkou a pravítkem směřujícím do nebe, geometrie svobody. Na okolní krajinu dopadají dopolední paprsky. Blíží se desátá hodina. Za chvíli budeme startovat. Za chvíli vystoupáme až na oběžnou dráhu, dotkneme se slunce, podrbeme za ušima Lajku.
Vybíhá se intervalově pěšinou do kopce s pořádným sklonem. Teď už to máme pěkně zblízka, v krutopřísném detailu se škodolibě se zubícími pixely. Před námi to valí nahoru Vláďa Šáfr z TJ Sokol Maxičky a Bady za ním táhne. Chudák můj parťák netuší, že se jedná o favorita závodu a za pár desítek minut i budoucího vítěze naší kategorie. Po úvodních metrech se trasa chvíli narovná, aby se následně zlomila a před samotným stoupáním na vrchol nás zavedla ještě úplně pod něj. Šotolinovým seběhem dolů letí výsadek čtyřnohých paragánů. Někdo pomaleji, někdo rychleji, jako kdyby bylo k dispozici jen omezené množství padáků. My patříme mezi šťastlivce, kteří nafasovali, ovšem dle propadu v závodním poli také mezi zoufalce s namotanými šňůrami na prvním stromě. Inu kluci z Polabí.
Od dolní stanice kabinkové lanovky cesta chvíli lehce stoupá, chvíli vede traverzem po úpatí. Neustále před sebou vidíme závodníky a rovněž na nás se snaží další dotáhnout. Jestli to sledují mimozemšťané nahoře v raketě, musí být z hemžení na svahu značně nervózní. Startovka supehrdinů! Ufoni, třeste se! Kelímek ionťáku pro mě a pár hltů vody pro Badyho na občerstvovačce v polovině trasy. Pod námi se v pomalém odvěkém tempu otáčí zeměkoule a stejně šlapeme pořád dál vzhůru k výškám.
„Ještě kilometr do cíle!“ hlásí mi pomocník kousek nad Pláněmi a vysoko ve stratosféře. Trasa přechází v hřebenovku, vystupujeme ze stínu lesa. Ač všechny učebnice přírodovědy a vesmírné příručky hovoří o pořádném chladu, pokud nestihneme úkol za pár minut dokončit, začneme se s Badym ve skafandrech vařit. Do toho nás předběhlo několik běžců včetně čela kategorie s malými psy. Snažím se ve stoupacím pruhu pro šneky a kamiony nenechat psychicky rozhodit. Loket z okna, brýle na očích a z radia vyřvává: „Já chtěla bych mít svůj aeroplán, lítat v oblacích jak kormorán…“ Jenže pak to bez varování přeskakuje na jinou frekvenci: „I could stay awake just to hear you breathing… Don´t wanna close my eyes, don´t wanna fall asleep, cause I´d miss you baby…“ Ty vole, Armageddon! Já tady nechci zůstat. Dole na mě čekají žena, syn a druhý pes. Za zatáčkou se otevírá výhled na slunce ozářený koráb. My ale nemusíme až k němu, nám stačí zdolat Černý vrch. Sbírám všechny nesmyslně uspořené síly (na canicrossu to musíš naprat naplno a nešetřit se) a běžíme. „Je to dřina, ale na tom kopci budete vysmátí!“ napsal organizátor na facebookových stránkách před závodem. A měl pravdu, nahoře za časomírou se opravdu smějeme, já od ucha k uchu, Bady ve zbytcích sněhu na zádech.
„Haló! Základno! Slyšíme se?“ Šum ve vysílačce. „Mise splněna. Vracíme se na Zem.“
Odkazy:
Výsledky ZDE. My za 44 minut na 9. místě ze 14 startujících v kategorii velkých psů.
Stránky závodu ZDE
Edův vlog ze závodu (Eduard Kožušník) ZDE
Fotky Libereckého deníku ZDE
Fotky nickname323 ZDE
Fotky Petra Tahala ZDE