Tkaničky na jeden uzel na canicrossovém Jarním votvíráku 2018
S fotografiemi publikováno na blogu běžících mizerů.
10. března 2018, jezero Lhota u Staré Boleslavi, délka 4,5 km
„Jak to jelo?“ stihnu se ještě rychle zeptat Lukyho.
„Jo, paráda. Akorát v polovině se mi rozvázala tkanička na botě,“ směje se.
Dnes si tu pátým místem úspěšně odbyl premiéru na koloběžce.
Odkládám mikinu a sunu se na start canicrossu. Závodníci jsou vypouštěni v patnáctivteřinových intervalech. Čím blíže jsme k displeji s časomírou, tím více Bady vyvádí. Dlouho nikde nebyl. Nechtěná pauza. Můžete mít svého parťáka vycepovaného, můžete ho držet na vodítku u svých nohou a stejně to budete vy, kdo si po setkání s volem, co svého psa neovládá, bude lízat rány. V našem případě to byl německý ovčák a Bady to odnesl dlouhým stehem na krku šitým pod narkózou, kanylou na vyplachování rány, antibiotiky, klidovým režimem a následným pozvolným návratem do původní kondice. Není divu, že tu rozjel takové emocionální divadlo. Vždyť právě o tomhle okamžiku snil v minulých týdnech s hlavou zabořenou v pelechu. Sportovní srdíčko pulzuje naplno. Je doslova v transu ze soupeřů, rivality, atmosféry. Musím ho držet nakrátko, ale stejně se mnou divoce lomcuje. Na vodítku s amortizérem to vypadá, jako kdybych krotil splašené, dvaceti pětikilové jojo.
„Go! Go! Go!“ Startujeme. Úvodní, téměř kilometr dlouhá polní cesta umožňuje perfektní přehled nad děním v závodu, pokud jste však otrlý a nebojíte se zvednout oči od rozježděného bahna. Bikejöring, scooterjöring, pneumatiky horských kol a koloběžek, dvě stovky psích tlapek a také mnoho lidských nohou nutných k odrážení, to všechno se podepsalo na trase, mokré ještě dávno předtím, než tu ráno začal organizátor stavět slavobránu. Nestačím se modlit, nestačím pořádně sledovat ani své kroky. Důvěřuji jen psovi, přes nejdrsnější místa mně táhnoucího jako motorový člun vodního lyžaře.
Teprve v lese se dostáváme na písčitý povrch. Ale co to? Divný pocit na pravém chodidle. To snad ne! Rozvazuje se mi tkanička. „To bude určitě jen v podvědomí. V hlavě mi zůstala Lukyho historka,“ uklidňuji se a rychle myslím na něco jiného. Jenže pak se bota vyzouvá úplně. Zastavuji a nadávám. Na 207 kilometrů dlouhém ultratrailu loni na Slovensku, kde bych si stihl bez ztráty pozice koupit i nové boty, se mi to za celou dobu nestalo, a tady hned po pár minutách. Pevně je zavazuji a snažím se to znovu rozběhnout. Parťák pomáhá, co může. Za zatáčkou nás oba nakopává pohled na borce, o kterých jsme si mysleli, že nám výrazně odskočili a najednou jim dýcháme na krk. „Ty wogo, Báďo, ty jsi Usain Bolt canicrossu!“ křičím radostí. Vzápětí mi však dochází, že se tady trasa stáčí do úzkého oblouku a oni jsou již za ním. Index dobré nálady padá do červených čísel. Nebýt běžce, který se po chvíli dostává před nás, přejdu snad tempem do pohodového víkendového výletu. Bady se okamžitě pouští za jeho psem a mně se jede na konci vláčku také příjemně. Cestou nabíráme ještě větší skupinu holek a pak už rovinka do cíle, endorfiny, euforie, radost z pohybu a týmového souznění.
Nasyceni sportovními zážitky a výborným hamburgerem od newyorského mistra Isaaka z Dirty Dog Street Food uháníme autem polabskou krajinou domů, já po dnešku zase o něco moudřejší: Příště to bude na dva uzly.
Odkazy:
Výsledky ZDE My s Báďou s časem 17:11 na 10. místě z 20 startujících psů nad 20 kg.
Stránky akce ZDE