Tulák Jack: MID 2. místo, VYLET 4. místo
Do Rabyně přijíždíme v pátek večer. Po kratším pozdravení se s ostatními účastníky stavíme za svitu čelovky stan a brzy do něj i zalézáme. Zip pomalu uzavírá výhled na penzion s moderními apartmány, na parkovací stání plná automobilů, vytrácí se poslední teplo a lidské hlasy. Zahalujeme se do spacáků až po hlavu, nevědouc, co si na sebe ještě obléct. Ani duté vlákno nedokáže zabránit průniku chladu. Poblíž cinkají řetězy, na nichž jsou uvázaní statní psi musherů. V jednu chvíli slyším v jejich štěkotu vzdálené zavytí osamoceného vlka. Jako bychom vstupem do stanu prošli časoprostorovou bránou. Tohle není krajina okolí Prahy, to je románový Klondike Jacka Londona.
V ranní realitě skutečného světa přemýšlím o tom, zda-li za naší noční zimomřivost může zhýčkanost nebo vybroušené prodejní dovednosti mazaného prodavače, jenž nám před rokem a půl avizoval teplotní odolnost kupovaných spacáků. Popíjíme horký čaj a kávu, připravujeme si batohy na závod, nad mapou a itineráři dolaďujeme strategii. Na Tuláka Jacka se nám podařilo postavit dva týmy. Pája s vypůjčenými retrívry Dagem a Boniem absolvuje „výlet“ (18,5 km), já budu závodit v kategorii „MID“ (42 km), ale opět bez Badyho, tomu pokračuje klidový režim kvůli namožené tlapce, proto bude čekat v autě a zaskočí za něj husky Buddy, z hlediska výslovnosti jmenovec :-)
Oba naše týmy startují společně v 9 h, cesty se však po pár metrech rozdělují. Pája směřuje dolů k hrázi Slapské přehrady a bude výletovat mezi Rabyní a Štěchovicemi, na mě čeká kromě této oblasti ještě Posázaví. Na prvních kilometrech se poněkud hekticky seznamuji se svým psím společníkem. Buddy se přes zimu věnuje mushingu. Ve spřežení zaujímá místo na konci smečky. Celoživotní sisyfovská snaha předehnat všechny před sebou, aniž by se nějak hlouběji zamýšlel nad funkčností postrojů oddělujících jednotlivé členy spřežení, z něho udělala výkonného tahouna a ve svých letech silného konkurenta i pro mladší a vitálnější psy dogtrekaře. Na druhou stranu má dobráckou povahu a rád se všemi kamarádí a tak sice soupeře dožene, ale chvilku ho musíte přemlouvat, aby je i předehnal.
U Pexova Luhu jdeme podle potoka Třebovlá a několikrát se skrz jeho vody musíme brodit. Buddy tato místa pojímá jako zastávky vhodné k napojení a ochlazení, což vítám, protože vzít to na druhou stranu jeho běžným tempem, by znamenalo, že se budu osvěžovat já. Takhle se mi daří celý úsek zvládnout se suchými nohami.
Teletín. Už samotný název naznačuje fakt, že skot užívá v okolí této vísky větších výsad než lidé. V blízkosti místa, kde krávy a hlavně telátka, dávají dobrou noc, se nachází Máj, nejkrásnější vyhlídka Středočeského kraje, jak je často označována v průvodcích. Ještě většího ohlasu se jí dostává mimo tištěné publikace. Vede k ní cesta – necesta a mezi turisty kolují legendy o tom, kdo zde jak dlouho bloudil. A jestli jsme to kdysi s Pájou při naší místní hodinové dezorientaci pochopili správně, celý tento bermudský trojúhelník mezi Teletínem, Májem a křižovatkou hlavní značené cesty s odbočkou vznikl přehrazením žluté turistické stezky pastvinami pro krávy. Podaří se nám s Buddym tento úsek zdolat bez časové ztráty?
V okolí Máje potkáváme dost početných hloučků dogtrekařů. Ale spíše než o bloudění jde o opatrnost. Všichni pečlivě pročítají itineráře a mapy. Mně to tu začíná být povědomé, vybavuji si poslední návštěvu, poměrně rychle se mi daří zorientovat a předcházím několik závodníků. O správnosti cesty se však pro jistotu ještě ujišťuji u protijdoucích výletníků působících dojmem domorodců. Za pár minut stojíme na vyhlídce. Pod námi meandruje mezi skalnatými a zalesněnými stráněmi Vltava, v těchto místech její vody plní Štěchovickou přehradu. Průvodci nelžou, scenérie je opravdu nádherná, ale z obavy, aby Buddy v řece pod námi nespatřil možnost občerstvení, si ji příliš dlouho nevychutnáváme a pokračujeme dále v cestě. Po několika kilometrech vedoucích střídavě lesem a loukami nás čeká Smetanova vyhlídka. Zde se nachází první kleštičky, jimiž máme za úkol označit itinerář.
V nedalekém Třebsíně se napojujeme na modře značenou cestu vedoucí od Vltavy k Sázavě. Na rozcestí Žampach umístili organizátoři druhé kleštičky. Známou Posázavskou stezkou se necháme vést až pod Medník. V tomto úseku se kocháme několika vyhlídkami a na jedné z nich plníme úkol – opisujeme ceduli. Na prvním letošním dogtrekkingu jsme se tudy v únoru brodili s Badym čerstvě napadaným sněhem, zamrzalo nám pití v lahvích a kromě závodníků tu nebyla ani noha. Dnes tu proudí davy turistů.
Pod odbočkou na Medník se hromadí skupinka závodníků. Pěšina, po které máme jít, zaniká ve spleti dalších podobných. Každá chata tu má snad svůj vlastní přístup. Společně s ostatními hledáme cestu labyrintem. Buddy se chce brzy kamarádit se všemi psy, ale někteří ho razantně odmítají, tak raději zvyšujeme tempo a snažíme se z hloučku dostat. Dá nám to zabrat, ale na vrchol přicházíme první. U naučné tabule č. 12 plníme další úkol – opisujeme citát a jméno autora. „Jediná příroda dělá velké věci zadarmo,“ pronesl na počátku novověku francouzský filosof René Descartes. Z nečekaného setkání s tímto zakladatelem racionalismu zde na Medníku mám radost, nad jeho dílem jsem kdysi strávil dlouhé měsíce psaním bakalářské práce.
Povinná výbava. V případě problémů se jedná o tak zásadní věci, že je sebou mívám i na běžných výletech mimo závody, proto nemám problém s živou kontrolou na začátku Pikovic, která chce namátkově ukázat čelovku a botičky pro psa. Následně velmi rád využívám možnost občerstvení a z široké nabídky nápojů si vybírám ochucenou minerálku. Jsem jedenáctým závodníkem, který tu dnes popíjí. Vzhledem k dlouhé frontě „midařů“ stojících před námi ráno na startu to vypadá zatím na slušný výsledek. Nezdržuji se a pokračuji dále.
Střídavě po zelené a neznačené stezce přicházíme do Hradišťka, obce, která byla během 2. světové války z důvodu vybudování výcvikového prostoru zbraní SS nuceně vysídlena. V roce 1943 zde Němci zřídili pobočku koncentračního tábora ve Flossenburgu, na niž dnes odkazuje pietní památník a naučná tabule. Ač mám okolí Pikovic prochozené, o těchto historických událostech se dovídám dnes prvně. Na důkaz mé návštěvy označuji před odchodem itinerář pořadateli připravenou fixou.
Z Hradišťka se dostáváme po neznačené cestě přes osadu Šlemín zpět k Vltavě. Cvakáme dalšími kleštičkami a po asfaltové silničce směřujeme do poměrně rušných Štěchovic. Namlsanému dlouhými přírodními úseky se mi do civilizace vůbec nechce. „Vy sem nepatříte, běžte pryč!“ syčí na nás labutě na nábřeží za mostem. A to se Buddy chtěl jen osvěžit padesát metrů od nich. S touhou po lese se bez odpočinku pouštíme ulicemi města do posledního dnešního stoupání – k rozcestí Pod Homolí.
Krátce poté, co mineme tři závodnice, nás předbíhá běžec Peter Stolárik se svojí maďarskou vyžlou Arletkou. Stejně jako minulý týden v Kersku, budou i dnes první, stačí pohled na jejich tempo. O výstupu na Homoli se bude v cíli hodně mluvit, mně přišel namáhavější Medník. Nahoře si s Buddym dáváme kratší přestávku k doplnění tekutin. Potkáváme tu dva dogtrekaře a brzy sem přichází jedna ze závodnic, které jsme předešli dole ve Štěchovicích. Procvakáváme kleštičkami itinerář a sestupem do údolí Vltavy všechny opouštíme.
Úzká, červeně značená cesta vedoucí podél Štěchovické přehrady mi přijde nekonečná. Příroda je tu pěkná, dokonce kolem nás proběhnou dva mufloni, ale už začínám silně pociťovat ušlé kilometry. S obrovským vypětím se můj obličej tvaruje do úsměvu při pohledu na rozcestí v osadě Ztracenka. Poslední kilometr mě doprovázela obava, jestli jsme toto kontrolní místo nepozorností nepřešli. U kleštiček stojí parta trampů a ve stylu televizního pořadu Kufr se dohaduje nad jejich funkcí. „Aha, tím se procvakávají psům uši,“ prohlásí jeden z nich a já v roli moderátora Pavla Zedníčka zamítavě kývám hlavou a označuji svůj itinerář.
Do Třebenice se opět ploužíme podél meandrující Vltavy. Cesta místy připomíná výběh pro kamzíky a na dvou místech vede skalními tunely. Tělo mám rozlámané a v hlavě mi vyvstávají myšlenky, proč jsem raději místo tohoto mučení nevyrazil na normální výlet, třeba na nějaký český hrad, kam se vyvezete až na parkoviště autem, absolvujete prohlídku a zajdete si do přilehlé restaurace na dlouhý oběd. Tradiční představy vyvolané z únavy na konci cesty a rychle vyprchávající v cíli z dobrého pocitu z výkonu. Po schodech vylézáme do Třebenice a po hrázi Slapské přehrady překonáváme tok Vltavy. Přelézáme kopec a za pár minut se nám otevírá z úbočí louky výhled na cíl, kam záhy přicházíme s časem 8 hodin a 1 minuta. Zvládli jsme to!
Domů si vezeme spokojenost z dobrého umístění (Pája 4. místo „výlet – ženy“, já 2. místo „mid – muži“) a také z příjemně strávených chvil s podobně smýšlejícími lidmi. Ač počasí příliš nepřálo zábavě mimo závod, vše přebily trasy vedoucí nádhernými místy a atmosféra z nich. Snad se pořadatelé nenechají otrávit některými neopodstatněnými kritikami, které zazněly zpětně po akci a Tulák Jack se dočká příští rok pokračování. Rádi přijedeme a kdoví, možná právě zde se konečně odhodlám ke startu v kategorii „long“.
VÝSLEDKY (první desítka)
MID – muži
Peter Stolárik, Arletka, MOK, 5:05:00
Jiří Zita, Buddy, husky, 8:01:00
Petr Tulák Maleček, Ema, border teriér + Ola, husky, 9:08:00
Tomáš Ulrych, Ricci, italský spinone + Broňka, irský teriér, 9:53:00
Marcelo Volpe, Maja, střední kříženec, 10:18:00
Jan Janovský, 10:37:00
Petr Svoboda, 10:44:00
Miroslav Vacik, Baby red love Espero Koro, 11:01:00
Vít Ubl, 11:10:00
Jan Bárta, 11:11:00
VÝLET – ženy
Gabriela Luftová, MOK, 2:48:00
Kristýna Junková, Quent, howawart, 3:20:00
Jana Pařezová, Tara, mix + UZI, NO, 3:30:00
Pavlína Janáková, Bonie + Dag, retrívři, 3:38:00
Helena Kopcová, Mia, výmarský ohař, 3:54:00
Barbora Petžílková, Žeryk, pardon russel teriér, 3:59:00
Jitka Kovářová, Bár, jack russel teriér, 4:21:00
Radka Karčová, Endy, NO, 4:30:00
Hana Malášková, Pegy, chodský pes, 4:30:00
Hana Vebrová, Ury, chesapeak bay retrívr, 4:35:00
Výsledky všech kategorií najdete ZDE.
Foto z akce najdete ZDE.