Bady o víkendu pochodoval do Prčic
Ranní lokálka si razí cestu hustým deštěm do Posázaví. Uvnitř je zadýcháno od účastníků pochodu, pro jejichž počet není lehké nalézt místo k sezení. I přes veškeré nepohodlí lze z výrazů mnohých z nich vyčíst přání, aby vzdálenost do cílové stanice byla aspoň o hodinu delší. Ven se nikomu nechce. Brzy se však otevírá známý pohled na řeku, louku s tábořištěm, most, Pikovice a zalesněný kopec Medník. Budeme vystupovat.
Organizátoři si s nečasem poradili. Sedí v zaparkovaném osobním autě na avizovaném místě na druhé straně Sázavy a skrz stažené přední okénko inkasují startovné. Za 30,-Kč dostáváme vstupenku, mapu, itinerář a pokud dojdeme přes všechna kontrolní stanoviště zdárně až do Prčic, obdržíme také tradiční plastovou botičku. Jakou bude mít letos barvu? To zatím nikdo z poutníků netuší.
Úvodních osm kilometrů z Pikovic přes Třebsín k Teletínu prší. O to zábavnější je sledovat amatérismus některých účastníků. Barevné deštníky, džíny různých střihů a odstínů modré, tenké hadrové boty a v nich nízké ponožky pod kotníky, ba dokonce igelitka v ruce místo batohu. Neberte to z mé strany jako škodolibost vůči nim, ono to totiž funguje jako potravinový řetězec. Na mě si pro změnu ve vlaku svými pohledy smlsli vyznavači ultratrailů. Můj batoh s kompletní dogtrekkingovou výbavou a náhradním oblečením vypadal vedle jejich camelbaků a ledvinek jako krosna himalájského šerpy:-)
U Teletína sice déšť ustává, ale za dobu svého trvání stačil z cest nadělat rybníky a rozbahněné tankodromy. Zvlášť v okolí Pexova luhu slézáme místa, která kloužou jako tobogány. Jeden z účastníků před námi padá zády přímo do hluboké, čvachtající vrstvy bláta. „Kluci, dávejte pozor, nebo vás nevezme strojvůdce do vlaku.“ Vzpomínám na legendární hlášku mé mámy, pronášenou během víkendových výletů k babičce ve chvílích, kdy hrozilo, že si v zápalu venkovních aktivit s bráchou ušpiníme oblečení. Tenhle poutník půjde možná i z Prčic po svých.
V Nedvězí se dost silně začíná ozývat kotník na mé levé noze. Namohl jsem si jej minulý týden při výstupu na Radhošť a nyní nechce být schovaný ve vysoké outdoorové botě. Bolest cítím od ranní cesty na nádraží, hrbolaté stezky ji však zvětšily. Myšlenky na odstoupení z akce mi pomáhá zahnat rancher na místní farmě. Zatímco mu stádo koní boří ohradu a pobíhá po příjezdové silnici, nadšeně se mě ptá odkud jdu, kolik nás čeká kilometrů a jak to zvládá Bady. Příjemné takto se na chvilku zastavit a pokecat s místními lidmi.
Před prvním kontrolním stanovištěm (tzv. punktem) v Jablonné nás dohání člověk, jenž dle vyprávění chodí do Prčic desítky let a tak se od něho dovídáme něco málo z historie pochodu, například o tom, že trasa z Pikovic se chodí nově teprve krátce, v minulosti byla na dlouhou dobu uzavřená kvůli obtížnosti a kdysi se startovalo až v Davli. K provizornímu stánku organizátorů přicházíme pro razítko společně, než se však stačíme s Badym napít, mizí tento pamětník stejně rychle, jako se objevil, kdesi za městem. Do cíle nám zbývá třicet čtyři kilometrů.
Při stoupání do kopce Bukovce zatínám zuby. Po kratším zastavení na prvním punktu musím znovu rozchodit bolavý kotník. Odteď se rozhoduji nasadit rychlou chůzi a dělat minimum zastávek. Procházíme Blažim a dostáváme se do deštěm nasáklého lesa dokonale reprezentujícího svůj název Močidla. Nečekaně zde potkávám Datla, jenž se mnou kdysi chodil do stejného skautského oddílu. Patří mezi několik lidí, jimž vděčím za všechny dovednosti potřebné k toulání se přírodou – balení batohu, orientaci v mapě, rozdělávání ohně, vaření a nocování venku atd. Vyměňujeme si pár slov, ale pak musím pokračovat ku předu, jeho skupinka jde pomaleji, než mi můj kotník dovoluje.
V Nahorubech začíná nejtěžší úsek pochodu, tzv. rychlostní, což v realitě znamená šest kilometrů po asfaltu. Tato část nebaví Badyho ani mě, ale co se dá dělat? Jako v životě, tak i na cestě jsou těžké chvíle, které je třeba překonat a tak se vlečeme po silnici vedoucí poli a dvěmi vesnicemi k druhému punktu v Osečanech. Ještě před touto obcí se nám otevírá nádherná scenérie s rybníkem Loužkem a rozhlednou Drahouškem. Někdy se sem musím vydat v klidu mimo závod či turistickou akci.
Osečany opouštíme s druhým kontrolním razítkem po příjemné cestě vedoucí podél Mastníku, říčky oblíbené vodáky pořádajících každou velikonoční neděli její splutí, ale také skauty, s pražskou Dvojkou sem jezdíval na letní tábory v letech 1929 a 1930 spisovatel Jaroslav Foglar. Badymu se zde vrací nálada, o kterou částečně přišel na asfaltovém úseku. Vesele pobíhá po travnaté pěšině a snaží se ochutnat Mastník přímo u největší peřeje. Počasí se mění v letní, sluníčko mě nutí svléknout si bundu a dále pokračovat v tričku.
Úsek vedoucí přes Sestrouň, Hradišťko a kopec zvaný Soudný kámen zdoláváme poměrně rychle a brzy procházíme ulicemi Kosovy Hory k třetímu punktu nacházejícímu se na zahrádce místní restaurace. Grilovanou klobáskou, pivem či chlazenou malinovkou se nechává zlákat k zastavení nejeden poutník a není jich tu zrovna málo, ve městě se setkává několik tras pochodu. My s Badym volíme za místo dvacetiminutového odpočinku lavičku ve stínu pod stromy na vkusně upraveném nedalekém náměstí. Máme odtud výhled na krásný zámek se sgrafitovou výzdobou. Původně jsem plánoval s ohledem na kotník nezastavovat, ale až do Prčic nás čeká čtrnáct kilometrů chůze otevřenou krajinou, sluníčko svítí jako v letě, musíme se napít a nabrat síly.
Zatímco do teď jsme potkávali jednotlivce či menší skupinky, z Kosovy Hory ku Prčicím se plouží davy poutníků. Brzy s tímto prapodivným, unaveným průvodem splýváme. Žhnoucí slunce rozpaluje půdu pod našimi nohami. Stále častější je pohled na vyčerpané výrazy lidí sedících či polehávajících u cesty. Lepí si puchýře, dávají odpočinout svým nohám nebo už nemohou dále. Z prachu země k nebi zvedají se mezi vesnicemi boží muka, svojí přítomností podtrhávají zoufalství a zároveň se snaží ukázat ještě větší možnou hloubku lidské bolesti. Potkáváme opravdového mučedníka, jen místo kříže táhnoucího k vrcholu Golgoty shrben kulhá v prestižích pro cílové razítko. Vzpomínám na ranní nevybavené amatéry, ale už se nesměji.
Dohnalova Lhota, Mezné, Jesenice… Všude svým kouzlem vábí účastníky pochodu stinné oázy, stánky s občerstvením místních obyvatelů. Uhasit žízeň lze také v prostorách hasičské zbrojnice :-) Kolik z těchto lákadel je pravých a kolik pouhými výplody halucinací či fatamorgány? V Mezné si necháváme dát na tajném punktu poslední kontrolní razítko a kratší zastávku děláme za Jesenicí. Bady se koupe v Sedleckém potoce.
"Cestou necestou, polem nepolem...," i mezi řádky brambor procházíme. Ještě pár kilometrů za Strnadovský mlýn a už se v dáli před námi objevuje věž kostela v Prčici. Hurá, zvládli jsme to! Poslední metry kráčím s pánem, co absolvoval trasu z Týnce nad Sázavou, čtyřicet dva kilometrů. Obdivuje Badyho svěžest. Oprávněně. Toho psiska jakoby se výše popisované problémy lidí vůbec netýkaly. Má rád společnost a tak se s kroutícím ocasem posouvá od jednoho k druhému ku předu. Je to borec.
Po devíti hodinách a třiceti pěti minutách od startu v Pikovicích přicházíme do Prčic a ocitáme se ve spleti stánků, hluku hudby a uprostřed rozhovorů poutníků nadšeně si vyměňující zážitky ze svých tras. Atmosféra je tu spíše pouťová, než odpočinková a tak si necháváme dát cílové razítko, vyzvedáme si oranžovou (nebo spíše okrovou) botičku a vyrážíme ke stání kyvadlové autobusové dopravy. Za půl hodiny zdejší kraj opouštíme rychlíkem z Heřmaniček směr Praha. Ještě před odjezdem vlaku ke mě přichází dítě, kluk ve věku devíti, možná deseti let a říká mi: "Vy máte jen jednu botičku?" Přepočítává svůj svazek a dodává: "Já jich mám šest, ale kdybych nebyl třikrát nemocný, měl bych jich devět." :-) Ano, oproti spoustě chodcům, jež své botičky dávají na obdiv zavěšené na krcích, batozích a různých částech oblečení, jsme s Badym na této akci úplnými nováčky, ale velmi rádi budeme příští rok opět pochodovat .
Naší cestu si můžete prohlédnou i na fotografiích: ZDE.