Bloudění, hlad a žízeň na Lužickohorském dogtrekkingu 2013
Lamí intro a běh od Studence na Pustý zámek
„Hej gringo, kam máš namířeno?!“
„Vzhůru do hor.“
„Ááá, tam moc zle, nebezpečí, nemusel by ses vrátit, dej si se mnou radši pisco*.“
S trochou fantazie si člověk při pohledu na ohradu s alpakami (lama pacos) rozprostírající se za našimi stany připadá jako na úpatí jihoamerických And. Naštěstí nás místo peruánského ultratrailu čeká pouze Lužickohorský dogtrekking, ale i tak to bude, soudě podle padesátikilometrového okruhu nakresleného přes celou mapu, bolestivé a dotkneme se hranice možností. Krátce po sedmé hodině ranní opouštíme s gringem Badym základnu.
Lužické hory jsou tvořené spíše jednotlivými vrcholy než celistvými hřebeny a nad startovní vesničkou Lískou se do výšky 737 m n. m tyčí jeden z nich – Studenec. Během stoupání nemohu z hlavy vypudit škodolibé „chi chi“ organizátorů, které jistě při plánování této ranní rozcvičky, odbočky z hlavní trasy, zaznělo. Na vrchol přicházím totálně splavený a chladný vítr mi nekompromisně vysvětluje podstatu názvu tohoto místa. Před námi tu byl zatím jen Michal Novák s Bredem. Necháváme si dát do itineráře razítko od kontroly a pouštíme se do adrenalinového běhu po kamenité stezce dolů. V protisměru potkáváme zbytek závodního pole.
U lomu na Zlatém vrchu připomínajícím vzhledem nedalekou Panskou skálu se slavnými varhany nevím kudy dál. Červená turistická stezka sem pouze odbočuje a naučná má neudržované značení. Nikde nikdo, kromě zvuků přírody absolutní ticho. Nořím se do mapy, když v tom oázu klidu rozčísne lomoz. Žene se za mnou početný balík závodníků, směsice dvou kategorií, v čele Miluše Nováková s Rapy a Eva Wáwrová s Attibou, momentálně první žena v seriálu Mistrovství ČR, co závod, to výhra. Jejich tempo je zběsilé, jakoby to pustili ze Studence naplno a teď nemohli zabrzdit. Připojit se k nim bude pohodlnější než bláznivá snaha utéct.
Naučná stezka se klikatí lesem, z velké části klesá. Spousta závodníků brzy zpomaluje a pole se čím dál tím více natahuje. My se s Badym držíme za holkami vpředu. A v tomto pořadí přibíháme i k druhé živé kontrole – na vyhlídku Pustý zámek. Potkáváme tu Michala Nováka s Bredem, vedoucí tým závodu, ztrácíme na ně zhruba tři minuty. V tu samou chvíli si o mnoho kilometrů za námi užívá na pokoji penzionu pohodové ráno Peter Stolárik, obhájce prvního místa z loňského roku. Zatím nevyběhl, ale brzy se začne připravovat. O tom, že promluví výrazně do výsledků i letos, tady nikdo nepochybuje.
Všechny cesty vedou do Prysku
Z Pustého zámku sbíhám opět s holkami z přední části pole. Těžko říct, odkud se tak náhle vzal, ale v tomto úseku se nám lepí na paty i pan Smůla. Nejprve se drží nepozorovaně za námi, ale dole pod vyhlídkou začíná poprvé dorážet. Místo podél říčky Kamenice radí stoupat kamsi do stráně. Jeho zlomyslnost pomáhá krýt strohý itinerář i má podrobná, aktuální mapa, která v těchto místech neodpovídá zcela realitě. Instinkt nás naštěstí brzy vrací zpět na trasu závodu. Za pár minut však přichází tvrdý úder!
„Zavolám organizátorům, že nevíme jak dál,“ navrhuje Eva. Já mezitím koukám do mapy a záhy pronáším větu, kterou nikdo z nás tří nechtěl slyšet: „Došli jsme omylem do Dolního Prysku, musíme se vrátit nahoru na rozcestí.“ Nechávám holky za sebou a odpykávám si trest za chybu – necelý kilometr dlouhé stoupání a na závěr ještě pobavené úsměvy ostatních závodníků zastihujících mě zrovna ve chvíli, kdy se řítím zpět na trasu závodu z neočekávaného směru.
Ke kontrole na Středním vrchu (593 m n. m) přicházíme všichni společně, dohání nás i holky, s nimiž jsem před pár minutami bloudil. Takových kilometrů a pořád s balíkem. S Badym využíváme kratší přestávku ostatních k novému pokusu o únik. Jenže do háku se chytá nepozorovaně i pan Smůla a brzy se ocitáme… hádejte kde? V pr…! V Prysku! To už mám této malebné horské vísky opravdu dost! S nalomenou psychikou se vracím zpět na trasu z itineráře a stávám se podruhé středem zábavy závodního pole. Připadám si jako předběžec, který vyzkouší na každé křižovatce všechny možné cesty a ostatní pak navede správným směrem.
Výstup na Klíč
Na široké, mírně stoupající lesní cestě vedoucí z Mlýnů k rozcestí Pod Stříbrným vrchem nasazujeme s naší trojčlennou partou smolařů rychlé tempo, střídáme se ve vedení a brzy rozcupováváme celý balík. Po pár kilometrech doháníme Lukáše Lapčíka s leopardicí Zonkou, vedoucího závodníka kategorie 40 km, organizátora dogtrekkingu Okolo Kutné Hory. V této čtveřici přicházíme ke Klíči (759 m n. m), k největšímu dnešnímu vrcholu.
Výstup lemují rozcestníky vzdálené od sebe půl kilometru. Jejich názvy a pořadí jsou ukázkovým příkladem kvalitní práce s gradací. V unaveném poutníkovi však prohlubují zoufalství. Pod Klíčem, Sedlo pod Klíčem, Klíč odbočka a teprve pak Klíč. Nahoru přicházíme s Badym chvilku po Lukym a holkách, nestačili jsme jejich tempu, ale potkáváme se tu s nimi. Fouká vítr, což není s propoceným tričkem moc příjemné, proto si necháváme dát od kontroly razítko do itineráře, kocháme se rychle výhledem a mizíme v přívětivějších nadmořských výškách.
Klíč otevřel symbolické dveře do druhé poloviny závodu a ještě na úzkých stezkách na svahu hory zjišťuji, že se nebude jednat o víkendovou procházku. Lukyho trasa vede vlevo, já pokračuji za holkami vpravo. Jejich siluety se mi ztrácí daleko vpředu a brzy jdeme s Badym jen spolu. Samota a ticho zdejších hlubokých lesů nabízí spoustu prostoru k přemýšlení. Poprvé si uvědomuji dva problémy – oddalováním jídla jsem se dostal do pokročilého stádia hladu a také nám dochází voda.
Naděje umírá jako poslední
Svor a Rousínov, jediné vesnice v druhé polovině závodu, obě hned pod Klíčem, šance doplnit vodu od lidí. Cestou přes ně však neprocházím kolem žádné restaurace a nevidím nikoho ani na zahradách rodinných domů. Zvonit se mi nechce. Vsázím všechno na jedinou a zároveň poslední možnou kartu, na studánku s výstižným jménem Naděje. Podle mapy se nachází v lesích pod zříceninou hradu Milštejn, kolem kterého vede trasa itineráře. Pokud trefím správný směr, zajdu si jen pár metrů.
Najdeme jí s Badym? Bude v ní v těchto letních měsících voda? Podobné otázky se mi honí hlavou na cyklostezce nad Rousínovem. Křeče v žaludku sílí. Tělo si nemá odkud brát energii, chůze se mění v poslední tažení. Usedám na krajnici a snažím se do sebe dostat mini bagetu se šunkou. Je příliš suchá, její pozření by znamenalo spotřebovat zbytek vody. Místo ní se mi daří sníst banán, ale zhuntované tělo jej dlouho neudrží a letí ze mě ven. Nikdy jsem nebyl tak blízko od odstoupení ze závodu, jako nyní v lesích u Milštejna.
Pod hradem, který je spíše skalní bránou, procházím cik cak lesem. Bez výsledku. Musím na to jinak! Podle mapy teče od studánky potůček protínající o pár set metrů níže jakousi dřevařskou stezku. Brzy toto místo nacházím a sledujíc tenký „čůrek“ lezu zpět do svahu. Za pár minut stojím nad prkny vyskládanými vedle sebe. Dvě z nich zvedám. „Bady, my to dokázali!“ Pohled na křišťálově průzračnou vodu mění můj strhaný obličej v úsměv. Padám na zem vedle studánky a hekticky nabírám vodu do obou lahví, jako bych se bál, že vše je pouhým výplodem halucinací. Dávám napít Badymu a společně se ládujeme mini bagetami se šunkou.
Lužickohorské znovuzrození
Než dojdeme přes rozcestí Pod Suchým vrchem a U Jána do Stožeckého sedla, vrací se mi zpět všechny síly a nabírám rychlost z úvodní části závodu. O kus dál se nám pak daří definitivně zbavit pana Smůly. Loučí se v dobrém, ale nezapomene nás ještě potrápit menší, půlkilometrovou zacházkou do Jedlové k nádraží.
Na dlouhém, táhlém úseku z Jedlové ke Křížovému buku si naplno vychutnávám příjemný pocit plynoucí z překonané krize. Dnešní závod se sice nezdařil dle představ, ale má duše živená překážkami se nasytila a domů si navíc odvezu díky amatérským chybám spoustu zkušeností, hodnotnějších než nejlákavější ceny v cíli. Bady spokojeně cupitá vedle mě, za celý den neměl jediný problém, začíná z něho být opravdový dogtrekkingový profesionál.
A pak už zbývá prolézt po naučné stezce přírodní památku Lísku, přejít louku pod Studencem a strmou ulicí sestoupat k chatě Bábince. Na posledních metrech nás povzbuzuje tleskot závodníků z ostatních kategorií. V cílovém stanu odevzdáváme formulář se všemi razítky a o dvě hodiny později se stavíme na bednu. Neuvěřitelně kulatý čas 10:00 stačí na třetí místo. Před námi je Michal Novák a nejvyšší pozice patří obhájci loňského prvenství - Peteru Stolárikovi.
Zbytek akce se nese ve znamení příjemného povídání, opékání buřtů a lehčího popíjení s hvězdnou skupinkou: Lucka (3. místo, 20 km, ženy), Matúš (4. místo, 20 km, muži) a Luky (1. místo, 40 km, muži). Bady tráví část večera s námi, ale pak už se jde stočit na svojí karimatku do stanu a nechat si zdát sny o dalších výletech.
_________________
* peruánská pálenka
Výsledky (50 km, muži):
1. Peter Stolárik, Ajax od Orlích skal, 7:02
2. Michal Novák, Bred, 7:49
3. Jiří Zita, Bady, 10:00
4. Jan Farkač, Finka Deabei, 11:27
Kompletní výsledky včetně fotografií z bedny ZDE.
Foto z kontroly na Pustém zámku ZDE.
Foto s Badym na bedně ZDE.