Bouřlivý Krušnohorský dogtrekking 2014

12.05.2014 10:33

 

Článek byl publikován také na psích běžeckých stránkách rozbehamecesko.cz.

 

Přes noční horizont nad kempem v Oseku klene se temný zalesněný hřeben. Jakoby se tam nahoře skláněl ke spánku mohutný obr a svým ohnutým hřbetem dotýkal se hvězd. Zítra si na ně sáhneme i my! Před pár minutami skončil informační meeting závodu. Někteří pokračují v příjemném klábosení s kamarády v restauraci, jiní odchází do svých stanů a chatek, všem se vryl do hlavy obrázek mapy s nahuštěnými vrstevnicemi a trasou o délce 95,5 km. Mistrovství České republiky v dogtrekkingu zavítalo po dvou rovinatých etapách do hor.

 

Zvenčí to tak nevypadá, ale ráno se  náš plátěný přístřešek mění v byt s několika místnostmi. Mezitím, co v kuchyni připravuji svačinu, Bady nenápadně vykukuje z psí boudy a řeší dilema: Zmocnit se v ložnici uvolněného spacáku nebo se podívat, co dobrého to páníček kuchtí na cestu? Brzy má po srandě, jeho trable balím s celou povinnou výbavou a ostatními věcmi, jenž by se v případě krizových situací mohly hodit, do batohu. Letos jsme zatím kromě jídla a pití nepotřebovali nic, ale na loňské deštivé a mrazivé Bludné psici se nám hodilo skoro vše.

 

Na začátek trasy připravili organizátoři pořádnou kulišárnu, nejprve 8 km táhlé stoupání přes Salesiovu výšinu a Dlouhou Louku na Vlčí horu, následně 6 km sestup do Meziboří a odtamtud opětovné škrábání se nahoru na hřeben. Něco jako horská dráha, na které se vám ale neudělá šoufl od žaludku, protože překonáním jednoho hupu strávíte více než hodinu. Do dáli vinoucí se pole průběžně odstartovaných závodníků přímo vybízí k dotahování se od jednoho k druhému a umožňuje rozkouskování náročného úseku na dílčí úkoly. Ve chvíli prvního zlomu se dostáváme s Badym na úroveň běžkyň z čela mladší ženské kategorie, s nimiž se budeme ještě několik kilometrů střídavě předbíhat. Seběh do Meziboří je úžasný, měkká, hliněná lesní cesta, lepší povrch si mé nohy a Badyho tlapky nemohly přát. Oba si vychutnáváme nepopsatelnou radost z pohybu a absolutní volnost při svištění dolů krajinou.

 

Prudký padák za městským sportovním areálem do Šumného dolu střídá stojka k rozcestí Rašov a znovu šplháme do nejvyšších partií této části Krušných hor. Na Kostelní cestě umístili organizátoři první kontrolní kleštičky a také tu vstupujeme do úseku, o kterém se bude v cíli hodně mluvit, na v mapě zakreslenou, ale v terénu neexistující naučnou stezku Flájská hornatina. Z velké části  kopíruje červenou turistickou cestu, ale oblastí Černého rybníka prochází sama a vsadit si tu můžete opravdu na mnoho variant. Kudy dál? Zapínám navigaci. Ztrácím sice minuty čekáním na navázání komunikace mezi přístrojem a družicí, pořád však lepší, než tu bloudit. Dříve jsem z nostalgie nedal dopustit na staré papírové mapy, teď děkuji této malé krabičce, vyvádí mě z problému a brzy s Badym kráčíme podél hranice s Německem do Českého Jiřetína.

 

V centru příhraniční obce zastavuji u vietnamského krámku, kde seženete snad vše, na co si vzpomenete. Se strachem, abych si ho nespletl a nedoběhl do cíle třeba s želvou, uvazuji Badyho u dlouhé řady kýčovitých sádrových zvířat a jdu si dovnitř koupit malou coca-colu. Mého parťáka venku mezitím zaujaly ve větru točící se zahradní větrníky. Přesunul se k nim a čučí na ně s takovým inteligentním výrazem, jaký by nedokázal odlít a vymodelovat sebelepší asijský umělec, volba je tedy jasná, omyl se nekoná, dále pokračuji s pravým entlebušským salašnickým psem.

 

Zelenou turistickou stezku vedoucí z Českého Jiřetína podél Flájského plavebního kanálu považuji za nejhezčí úsek celé trasy. Cesta se tu kroutí po svahu a sleduje tok vodního díla, bez stoupání, pěkně po vrstevnici. Když to terén umožňuje, běžíme, často však své nohy proplétáme šmodrchanicemi kořenů zdejších stromů a jednou překonáváme po schůdcích i menší skálu s vyhlídkou. Je tu nádherně, ale obloha a vzduch již delší dobu naznačují, že nám hory nedopřejí zážitky z putování po nich zadarmo. Na silnici nad vodní nádrží Fláje poprvé rozčísne tiché lesy buráciví hrom.

 

Otevřená krajina před Moldavou představuje jakousi náhorní plošinu tvořenou rozlehlou loukou. Stromy a keře se tu téměř nevyskytují, a když už na nějaké narazíte, mají velmi malý vzrůst. Prostředkem vede žlutá turistická značka, z jedné strany na druhou překonává čtyři kilometry. Pokud vás tady chytne bouřka, nezbývá vám nic jiného, než doufat v pokřivenou mušku matky přírody. Můžete ze sebe sundat všechno kovové, zahodit hůlky, zakleknout ve vysoké trávě do podřepu, ale role snadného terče se tím stejně úplně nezbavíte. Přicházíme sem s Badym od druhé kontroly z Flájské hájovny ve chvíli, kdy již nějakou dobu protínají oblohu dlouhé blesky doprovázené okamžitým rachotem hromů. Stojíme na okraji lesa, schovaní před prudkým deštěm pod hustými stromy, sledujeme akční divadlo na louce a rozhodně nemíníme vstupovat na scénu.

 

Po pár minutách ohnivé efekty přece jen ustávají, nandávám přes batoh pláštěnku, a i když slejvák neztratil nic ze své intenzity, vydáváme se na strastiplnou pouť přes louku k Moldavě. Připojují se dvě běžkyně a z mé kategorie Mirek. V této sestavě jsme se tu dohnali. Smršť ostrých kapek šlehá do obličejů, do těl se opírá studený vítr, travnatou cestu zalévají kaluže vody a uprostřed apokalyptického tažení překonáváme ještě potůček, jenž průtrž mračen změnila v zakalený veletok. Tohle je chvíle, kdy máte chuť se vším seknout, ale pokud jste si v sobě stihli vypěstovat dostatečně silného a tvrdohlavého „dálkařského magora“ a váš psí parťák je v pohodě, zatnete zuby a pokračujete dál. Mezi prvními domy v Moldavě déšť slábne a u nádraží poblíž hraničního přechodu přestává pršet úplně. Počasí značně zpomalilo závodní pole, nečekaně se zde potkávám s Michalem, Petrem a Zbyňkem, běžci okupující pravidelně přední příčky výsledkových tabulek. Slejvák s bouřkou (a zde prý i s kroupy) je postupně všechny zahnal do restaurace na polévku. Ženou se kolem mě a nezkouším se ani zapojovat, drží tempo, které by mě do cíle utavilo.

 

U golfového hřiště za třetí kontrolou v Zadním Cínovci si se znavenými nohami a utrmácen představuji sám sebe, jak se proháním mezi jamkami v takovém tom luxusním vozíčku. Halucinace? Spíš zasnění nad tím, kolik jiných existuje sportů a hledání odpovědi na otázku, proč jsem si ze všech vybral zrovna dogtrekking :-) U čtvrtých kleštiček na konečné MHD v Dubí doháním Michala a z kopce se k nám žene Mirek. Nekonečný výstup k horské chatě Vitiška zdoláváme v zhruba stometrových odstupech, s Badym jdeme uprostřed. Michal ráno startoval dříve, abychom zaběhli lepší výsledek, stačí se ho držet. S Mirkem to máme naopak, vyrážel později. Kdesi vpředu si běží pro první a druhé místo Zbyněk s Petrem. Z pole vzadu jsme dlouho nikoho neviděli, musíme mít pořádný náskok, pokud tam nikdo nevyvine nečekanou aktivitu, bude se možná mezi námi třemi rozhodovat o posledním místě na bedně.

 

V Novém Městě, kousek za Vitiškou, dělám fatální chybu, znovu tu narážím na Petra se Zbyňkem, kteří v rámci doplnění vody absolvovali další polévkovou pauzu, přestávám sledovat značky a vybíhám s nimi z horské osady špatnou cestou. Větrníky místní elektrárny nemáme zleva, ale zprava. Po pár minutách si to uvědomujeme a vracíme se zpět. Na poslední kontrole potkáváme Mirka, ale Michal zmizel nejspíš už někde vpředu. Pravdou však je, že z této pětice vypadám nejvíc zdrchaně a i s dobrou orientací v terénu by konečné pořadí dopadlo nejspíš tak, jak dopadlo.

 

Krušné hory zahalila tma. Mohutný obr se sklání ke spánku a my s Badym po jeho hřbetě slézáme za svitu baterky z noční oblohy na zem. Ještě čelíme posledním útrapám cest rozježděných těžkou technikou lesáků, ještě nás zaměstnává hledání zbývajících značek. A pak už před jedenáctou večerní, v den, kdy jsme odstartovali, přibíháme do kempu. V mladší mužské kategorii se umisťujeme na páté příčce, ale více než z toho, mám radost z krásného dne stráveného v horách, z Badyho, ze kterého se stává čím dál tím vytrvalejší pes a také ze zjištění, že nejen na konci nebo ve středu, ale i vpředu závodního pole panuje přátelská atmosféra a zdravě přiměřená rivalita je tu pouze příjemným zpestřením závodu.

 

FOTO na tomto odkazu.

 

VÝSLEDKY KATEGORIE DTM1 (muži do 40ti let)

  1. Zbyněk Adámek + Largo (SH), 13:43

  2. Petr Jurča + Kori (kříženec), 14:11

  3. Michal Novák + Brad (výmarský ohař), 14:29

  4. Miroslav Klíma + Chagall (beauceron), 14:42

  5. Jiří Zita + Bad Boy (entlebuch), 14:49

  6. David Hrabal + Shadow (SH), 15:55

  7. Tomáš Kadlec + Ducy (belgický ovčák), 18:32

  8. Martin Škoda + Snow (SH), 22:40

  9. Václav Cafourek + Hajdy (kříženec), 29:31

  10. Michal Frank + Greisy (chodský pes), 31:13

  11. Michal Vejtasa + Arabella (SH), 31:22

  12. Zdeněk Pospíšil + Dida (SH), 31:28

  13. Robin Jozefy + Achilles (aljašský malamut), 36:22

  14. Petr Dvořák + Nany, Richi (ACD), 41:01

  15. Vojtěch Gabriel + Nella (anglický špringršpaněl), 42:36

 

Výsledky všech kategorií na stránkách závodu.

 

Jak se našemu týmu vede v průběžném pořadí Mistrovství ČR v dogtrekkingu můžete sledovat ZDE.

 

 

Zpět