Matematické opáčko a pořádná krize na „Zde jsou lvi 2014“
Netradičně přikládám odkaz na fotky již na začátek článku, protože tentokrát zachycují i tajnou týmovou poradu uskutečněnou tři dny před startem. Klik sem.
Nad Světlou Horu pomalu šplhá od východu ranní slunce. Je tomu již pár let, co se toto městečko na úpatí Jeseníků zapsalo do sportovní historie slavným příběhem člověka a zvířete. Právě odtud kdysi vyjížděl legendární kůň Železník, aby společně s žokejem Váňou předvedli světu pod horami, čeho všeho lze dosáhnout silnou vůlí. Dnes se místní část Suchá Rudná hemží tvory o dost nižšími, avšak se závodními srdci neméně bijícími. Předstartovní atmosféra pohlcuje celý areál hotelu Paramon. Trasa 96,6 km s převýšením přes 3 000 m – čeká nás zatím nejnáročnější etapa letošního Mistrovství ČR v dogtrekkingu. Někteří si ji užijí s bivakováním, jiní soutěžením o přední příčky s favority, ale bude také dost těch, jež donutí zranění či nalomená psychika skončit daleko před cílem. Příběh Lvů 2014 začíná.
Na startu využívám nabídky zmrzliny a celý první kilometr si ji vychutnávám, zatímco Bady spokojeně očuchává trávu u cesty. Vždyť základním pravidlem stovkových běhů je nepřepálit začátek :-) Brzy plníme první kontrolní úkol, opisujeme kód ze silnice. Na trase připravila organizátorka těchto bodů celkem šestnáct a některé jsou opravdu vtipné, třeba jako druhý na Anenském vrchu, kde máme spočítat okna kostela obloženého od zdola až nahoru lešením s pracujícími zedníky :-) Na tomto místě mě dohání Míra a společně se pouštíme dlouhým seběhem do Karlovic. Kousek před obcí můj spoluběžec nečekaně mizí, buď pořádně zabral nebo se mi pro časté zatáčky ztratil z dohledu.
V Karlovicích si už připadám jako na nějaké gastro zážitkové dovolené. Nejprve se na občerstvovačce osvěžuji kofolou a o kousek dále ještě zmrzlinou, jenž dostávám za odměnu, že jsem prošel namátkovou kontrolou povinné výbavy. Organizátorka Biluška jezdí autem po trase a náhodně zastavuje závodníky. Zpříjemňuje mi tím dlouhé minuty strávené na fádní cyklostezce do Vrbna pod Pradědem. Na tu pak navazuje asfaltové peklo. V místní části Mnich zastihujeme při práci silničáře a jejich stroj na látání povrchu vozovky mění trasu dogtrekkingu ve slalom. Šlápnout některý ze psů do jednoho z tekutých fleků, tak pro něj závod skončil.
U hájovny Drakov nás předbíhá Zbyněk s alaskánem Slávkem, tým bojující o první místo. Pro dobrý pocit, že je nepouštíme jen tak, s nimi držíme chvilku vražedné tempo, ale pak se raději připojujeme k Evě s beauceronkou Attibou. Zabráni do hovoru o správné technice běhu přicházíme k brodu přes Černou Opavu. Ve stejnou chvíli sem přijíždí i Biluška, aby do ledové vody nainstalovala nápojovou samoobčerstvovačku. Spousta účastníků přejde na druhý břeh raději s botami v rukách, někteří dokonce zapomenou na pochod a s chlazeným lahváčem se na pár minut přenesou do atmosféry léta na plovárně. I já přemýšlím o vyzutí, abych si zbytečně nezmáčel obuv, ale Eva se vrhá do horské říčky, a tak jí s Badym následujeme. U brodu se také vysvětluje záhada z lesů nad Karlovicemi. Míhá se kolem nás Míra, dnes již podruhé.
„Jak ty to děláš, že nejdřív zmizíš vpředu a po několika kilometrech se objevíš opět vzadu?“ směji se jeho bloudění.
„Byla by škoda nezaokrouhlit si to na stovku,“ uzemňuje mě odpovědí, kterou mu obratem pomyslně lajkuji :-)
A tím pohádka o pohodovém výletu se zmrzlinami, osvěžujícími nápoji a vodními radovánkami končí. Po ukolébavém prologu začíná v Horním Údolí úplně jiná akce. Přes kapli sv. Anny a kolem několika štol odkazujících na dřívější těžbu zlata se škrábeme přímo skrz vrstevnice na rozcestí Hřeben. Výstup je prudký, několikrát musím zastavit a vydechnout. Mohutně na mě dopadá pointa rozhovoru s Biluškou proběhlém před pár minutami na Drakově, kde na mé pochvalné „krásná trasa“ odpověděla se smíchem „Díky, zatím jo.“ Až nyní rozpoznávám tu škodolibou ironii. Znovu a znovu se mi její krátká věta přehrává v hlavě, jenže s přibývajícími výškovými metry a únavou zejí mezi jednotlivými písmeny čím dál tím větší mezery a ke mně již nepromlouvá organizátorka, ale vesmírný Goa'uld ze sci-fi seriálu Hvězdná brána či zpomalená audio kazeta.
Na Hynčickou hornatinu dopadají paprsky slunce. Krajinou pofukuje slabší vítr, ale i tak tu panuje téměř letní počasí. Pokud z ulic Zlatých Hor zdoláte téměř kolmou zelenou turistickou stezku a vejdete do luk za kaplí sv. Rocha, otevře se vám výhled na nejvyšší vrchol oblasti, na majestátnou, hraniční Biskupskou kupu. Sebevíc si můžete namlouvat, že zdání klame, na strmosti však této obludě neuberete. Naše setkání s ní je o to děsivější, oč více mě mapa itineráře přesvědčuje, že přes tohle monstrum polezeme během závodu dvakrát. Při šplhání po úbočí svádím se sebou vnitřní boj. Nedokáži pochopit, proč mě to tu tolik ničí. Naladil mě úvodní lehký úsek na jiný druh trasy nebo prostě nemám svůj den? Do toho se ozývá bolest žaludku, zřejmě jsem to přehnal se sladkým pitím. Neustálým zastavováním vyvolávám v Badym mrzutost. Se starostlivým výrazem na mě v jednom momentě skáče. Snaha o rozveselení má ve svahu spíše opačný účinek, ale celkové svým chováním zapůsobí. Najednou si všímám jeho lehkého našlapování, jakoby se procházel upravenou francouzskou zahradou. Polovina týmu je v kondici a měli bychom akci zabalit kvůli mému fňukání? To ani náhodou! V přívalu nové energie zabírám a krátce nato stojíme před vrcholovou rozhlednou.
Na seběhu do polského městečka Jarnołtówek se snažím nahnat čas. Blíží se třetí hodina odpolední, podle propočtu se tentokrát pochodu přes noc nevyhneme. Potkávám Davida K., závodníka z mé kategorie, loňského druhého vicemistra, po dlouhé době společnost. Běžíme podél Zlotého potoka a zhypnotizováni příjemnou cestou přehlížíme odbočku, po které jsme měli vylézt nad údolí. Brzy chybu napravujeme a při výstupu na Oslzak se s Badym trháme (máme rychlejší tempo) a pokračujeme opět sami. Kocháme se výhledy a také největší zajímavostí polské části trasy – Zabiem Oczkem, fosforově zeleným žabincem obklopeným skalami. Vychutnáváme si naplno zdejší přírodu, když v tom zpěv ptactva a šumění stromů protnou basové linky diskotékových vypalovaček. Pod námi se nachází rekreační středisko. Normálně by mi ten hluk vadil, ale teď jej využívám k tomu, abych utekl sám od sebe, od žaludku a jiných útrap. Zvedám ruce nad hlavu a při sestupu regulérně pařím :-)
„Uwaga! Uwaga!“ křičí hystericky učitelka na své malé žáky, se kterými se míjíme nad poslední polskou obcí. Děti smutně koukají na Badyho, nejraději by se s ním pořádně pozdravili, v očích jejich nekompromisního dozoru však není pes na vodítku a s vrtícím ocasem plyšákem, ale krvelačnou bestií. Zámkova Góra, Velká stříbrná, podle kamenů a zbytků drátů, vzpomínky na kdysi uzavřené hranice, stoupáme přes několik kopců vzhůru. A pak padám na záda na Biskupské kupě, podruhé a naposledy. Obletuje mě hmyz, je sedm hodin večer, do cíle zbývá 37 km. To je hodně!
Na Petrově boudě o kus níže se zastavuji v kiosku na párek v rohlíku, parťákovi dávám do misky pár granulí a posilněni běžíme po žluté a zelené do Heřmanovic. Nad podhorskou vesničkou procházíme pastvinami s dobytkem. „V obou ohradách jsou býci, buďte velmi opatrní. V případě, že býci utečou (prý se to stává často) je pravděpodobné, že budou útočit na psy, nikoliv na lidi. Pusťte psy, utečte a zavolejte mi,“ píše Biluška v itineráři. Býka vidím jen jednoho a tomu jsme lhostejní. Uf, nemusím nikomu volat! :-) Z nebe se na nás šklebí měsíc a za posledními domy vcházíme do ztmavlých večerních lesů. „Kde mám sakra hledat ten vzorec?“ nadávám u Sokolích skal. Třináctou kontrolou je matematický příklad nastříkaný sprejem na kameni u cesty. Šermuji kuželem čelovky, chodím sem a tam, přidáváme si 2 km navíc a nakonec ho zahlédnu, druhá odmocnina z 383. Návrat do školních lavic o půlnoci v Jeseníkách :-)
Po vlastním značení se motáme do Karlovic. Z temných zákoutí se lesknou oči zajíců, srnek, možná divokých prasat a v mé fantazii i medvědů a vlků :-) V brzkých sobotních minutách stojíme u občerstvovačky, u té, kde jsme se včera ráno osvěžovali kofolou a měli celé dobrodružství ještě před sebou. 12 km k našemu stanu. Ze spodu chodidla se mi dělá puchýř, těžko se budu po zastavení znovu rozcházet. Do toho tu sedí u ohně Michal, soupeř z mé kategorie. Musíme to prostě dorazit! Přes chatu Sokolku ukrajujeme poslední kilometry do Suché Rudné. A ještě v tomto úseku se z větve jednoho stromu zašklebí práce Bilušky, připravené švihadlo pro zahnání případné nudy. Váleček na čištění oděvu od psích chlupů, pudink v prášku, jednorázový holící strojek – její záchranné balíčky s předměty pro závodníky v nouzi byly rozeseté po celé trase :-) A pak ji konečně vidíme, před třetí hodinou ranní na recepci hotelu Paramon, strůjkyni bolestivého, ale v budoucích vzpomínkách naprosto úžasného a nezapomenutelného dogtrekkingu. Příběh Lvů 2014 se pro nás uzavírá čtvrtým místem.
Výsledky:
Top 10 DTM 1 (muži do 40ti let)
- Zbyněk Adámek
- Petr Jurča
- Mirek Klíma
- Jiří Zita + Bady
- Michal Novák
- Tomáš Kadlec
- Václav Cafourek
- Bořivoj Ledvinka
- Honza Guziur
- Ondra Jareš
Celkové výsledky všech kategorií ZDE.
Stránky závodu ZDE.