O víkendu jsme si v Dobříši vyzkoušeli canicross
Ještě během sobotní večerní prohlídky trasy vybízí cesty vinoucí se pod korunami prastarých stromů anglické zahrady dobříšského zámku k procházce, k příjemnému fyzickému a duševnímu osvěžení. Stačí pár kroků od brány k tomu, aby člověk zdolal předěl mezi rušným městem a zalesněnou oázou, nechal se zlákat objevováním nových a nových odlehlých zákoutí a vychutnal si pořádné doušky pocitu zklidnění. V neděli dopoledne je všechno jinak! Dole, na okraji mírně svažité louky zarostlé vysokou travou se tvoří dlouhá řada závodníků, kolem pasů sedáky a na nich vodítky upevněné psy, svým halasným štěkotem dávající najevo nedočkavost. Ať už to konečně začne! Do startu pátého dílu canicrossového Hill´s cupu 2013 zbývá posledních pár vteřin. Tu tam je onen včerejší chrám meditativního ticha.
Společně s ostatními „hobby“ nadšenci stojíme s Badym pár metrů za největšími českými borci této disciplíny. To oni budou udávat tempo, to oni se porvou o umístění na bedně. My sem přišli oba okruhy o celkové délce lehce přes čtyři kilometry jen přežít a třeba se pokusit neztratit příliš minut na vítěze. Takový balík lidí?! Hromadný start, obava většiny canicrossových začátečníků. Podaří se nám jej zvládnout bez kolize? Vmáčkneme se šikovně do zúžení, které nás čeká na druhém konci úvodní louky?
Do davu zazní všemi nervózně očekávaný pokyn. Závod začíná! Mohutná rojnice se dává za burácivého štěkotu a pokřiků povelů do pohybu. „Záleží na běžeckých schopnostech člověka i psa a zvítězit může jen skvěle sehraný tým.“ Věta z definice canicrossu bere částečně za své před koncem louky. Bady sice táhne kupředu, nikoliv však přímo, nýbrž šikmo ode mě, čímž zabíráme více prostoru a neúmyslně blokujeme soupeřku za námi. Její pes si běží nekompromisně po své trajektorii vedoucí mezerou mezi mnou a Badym. Dochází k překřížení vodítek a kratšímu vypadnutí z tempa, naštěstí se celá kritická situace obchází bez konfliktu mezi našimi „tahači“. Po zbytek závodu na to musím dávat pozor.
Zúžení zvládáme bez problému a již běžíme z otevřeného prostoru do lesa. Balík závodníků se hodně rychle trhá a vytváří se ideální prostředí pro mojí oblíbenou taktiku z dogtrekkingu, dotahování se od jedné skupinky k druhé. Trasa brzy klesá do svého nejnižšího místa, na mýtinu u Huťského rybníka. Odtud za mostkem začíná nejtěžší úsek, prudké stoupání, místy se měnící ve schody. Mám velké nutkání zdolat tuto část normální chůzí, ale nakonec boj s nalomenou psychikou vyhrávám a kopec vybíhám, byť pomalejším tempem.
Následuje jakási parková napodobenina horské hřebenové stezky. Úzká pěšina nenabízející příliš možností k předběhnutí soupeřů a navíc vedoucí nízkým porostem. Pod paprsky žhnoucího letního slunce se ve frontě závodníků ubíráme kupředu. Naštěstí máme tuto tropickou výheň brzy za sebou a po šotolinové cestě klesáme zpět k rybníku. Není e-es-péčko jako e-es-péčko a v tomhle místě mám se svým entlebušským salašnickým psem oproti evropským saňovým psům, závodním speciálům, namakaným tahounům, jimiž je nahuštěná velká část startovní listiny naší kategorie, obrovskou výhodu. Sice si neužiji příliš adrenalinu, ale za to stíhám sledovat, kam šlapu a pod kopec se dostávám bez odřenin a vcelku.
Trasa okruhu vytváří v zámecké zahradě osmičku, a tak přes mýtinu u rybníka probíháme podruhé. Několik lidí zde nechává ve vodě osvěžit své psy. S Badym je to s koupáním vždy na delší dobu a tak plánuji kratší zastávku až u plastových kbelíků s vodou v prostoru cíle. Tam se dostáváme záhy po zdolání táhlého kopce. Už z dálky se ozývají hlasy početných diváků, kteří sem přišli v hojném počtu povzbudit běžce. Probíhám kolem nich a spíše než jednotlivce je vnímám s krizí v obličeji jako jeden velký anonymní dav. Nechávám Badyho napít a vyrážíme si celé to peklo prožít ještě jednou.
Ostré tempo z prvního kola na mně brzy zanechává následky. Začínám střídat běh s chůzí a ve stoupání z mýtiny na hřebenovku bojuji s největší krizí závodu. Bady táhne jen v několika úsecích, jinak zůstává vodítko svěšené a často zbývá jen kousek k tomu, aby běžel vedle mé nohy. Nálada z něj vyzařuje veselá, ale atmosféra jej příliš nepohlcuje. Nemohu mu to mít však za zlé. Není na tuto disciplínu trénovaný a celý včerejšek a dnešní ráno strávil úspěšně na agility parkurech. Při sestupu šotolinou nabírám trochu sil a se zatnutými zuby přebíhám mýtinu, dnes konečně naposledy. Na táhlém kopci se nám daří předběhnout dva soupeře, jakoby nám dodávala energii představa konce utrpení. Před závěrem okruhu ještě jednou zastavuji, abych se pořádně nadechnul a pak s mým čtyřnohým týmovým parťákem vyrážíme do cílové rovinky.
Jestli se někdy necháte zlákat ke canicrossu a motivací bude v souvislosti s tímto sportem často zmiňovaná radost z pohybu, nečekejte na ní v průběhu závodu, dostaví se bez ohledu na umístění až po vzpamatování se v cíli a věřte mi, stojí to všechno pro ní podstoupit, vždyť její intenzita se násobí rovnou dvakrát, radost máte vy i Váš pes.
Na naše video se můžete podívat zde.
Článek se také objevil na webu behejsepsem.cz!