Okolo Kutné Hory: oranžový tým 5. místo, modrý tým 2. místo
V sobotu 25. května 2013 se BadBoy dogtrekking team zúčastnil akce Okolo Kutné Hory. Do středověkého města stříbra jsme se vydali v plné síle, a tak si v následujícím článku můžete projít postupně všech 31 km ve dvou variantách: v modrých barvách s Jirkou a Badym, v oranžové s Pájou a Sagie.
Oranžový tým:
Abychom ráno nebudili Danču, vyzvedáváme si mojí psí parťačku už v pátek večer. Dostávám do ruky vodítko, ale Sagie se nikam nechce. Nemám piškot, abych jí vysvětlila, že jde pouze na výlet, po kterém se zase vrátí ke své paničce a tak odcházím s „ukradeným“ psem :-) Naštěstí jí u nás doma Badík pomáhá na stesk rychle zapomenout.
Modrý tým:
No, tak to bude zítra dynamický závod. Po jejich celovečerním řádění mám chuť nás přehlásit do kategorie „veteráni“. Snad se z té únavy vyspí.
Oranžový tým:
Cesta do Kutné Hory proběhla bez problémů. Prezence, překontrolování výbavy, poslední úpravy a hurá na start. Ale co to? Malé překvapení. Panák slivovice a koláč pro všechny na trasu odchozí účastníky. Startovní povinnosti zvládáme s přehledem a se snídaní v ruce vyrážíme směr Velký rybník. Kluky si necháváme utéct, aby se Bady za námi neotáčel. Sagie se to nelíbí a žene za nimi. Naštěstí si to nechává brzy rozležet v hlavě a nabírá příjemné tempo. A navíc jí brzy zaměstnává myšlenka vystřídat cestu za říčku Vrchlici, jenž podél ní protéká. Po 2,5 km přicházíme k rozcestníku, kde zjišťujeme potřebný údaj a zapisujeme jej do itineráře.
Modrý tým:
Okolí Kutné Hory je zvlněné, ale naštěstí organizátor závodu ví, jak na kopce vyzrát. Zapomeňte na reklamy, žádná tatranka, do které kousnete a kopec před vámi se sníží o polovinu, ale panák slivovice, jenž do sebe obrátíte a procenta stoupání změníte v promile :-) Vnitřně zahřátý a s tvarohovým koláčem vyrážím na trať. Bady od začátku nasazuje kvalitní tempo, a tak brzy mizíme minutu po nás startující Páje a Sagie v údolí Vrchlice. Cestou k prvnímu rozcestníku předcházíme několik účastníků akce.
Oranžový tým:
Modrá turistická značka nás vede do Bylan a na rozcestí Škvárovna, kde se dáváme po žluté do Přítok. Zde nastává malé zaváhání. Druhý kontrolní bod má být u sochy Svatého Jana a za hlavní silnicí jakousi sochu vidím. Hledám naučnou ceduli číslo 23 (dle itineráře), nacházím ji kousek za sochou, ale potřebný údaj na ní chybí. Po válečné poradě se soupeři se vydáváme dál. Cesta nás přivádí k další soše, u které stojí cedule číslo 25 a na ní potřebný údaj. Pořadatel v itineráři přečísloval cedule :-)
Modrý tým:
Bylany, Škvárovna, Přítoky, socha Svatého Jana. Z cedule se dovídáme odpověď na druhou otázku a do itineráře zapisujeme výšku blízkého kopce Malého Kuklíku. Kdosi z početné skupinky závodníků, kterou tu potkáváme, zahlásí, že v itineráři je chyba. Vida, toho bych si ani nevšimnul, že by ta slivovice? :-)
Oranžový tým:
Cestou přes sad jsme v patách soupeřům udávajícím rychlé tempo. Daří se nám je dohnat u třetího kontrolního bodu. Nemohou nalézt odpověď na otázku a tak hledáme společně. Jméno rozcestníku? Zdá se to snadné, ale co dělat, když tu žádný rozcestník není? Turistická trasa, která tudy kdysi vedla, byla zrušená. Aha! Informaci nám sděluje blízká naučná cedule. Zapisujeme si údaj a vydáváme se do mírného kopce, soupeře necháváme za sebou.
Modrý tým:
Oblast pod sadem mi přijde orientačně náročnější. Ve spleti polních cest dávám raději pozor a pořádně pročítám mapu a itinerář. V soustředění mě utvrzuje pohled na tři bloudící závodnice. Obezřetným krokem přicházíme až k rozcestí s třetím úkolem. Jméno neexistujícího rozcestníku nám dá chvilku zabrat, ale opodál stojící naučná cedule brzy poradí.
Oranžový tým:
Miškovice procházíme s přehledem a soupeře necháváme v nedohlednu. Rozhledna Vysoká se tyčí před námi, ale kudy k ní? Přes pole? Znovu čtu itinerář: „… se dáte vpravo na pole. Směr rozhledna před Vámi. Přes pole a louku dojděte k ní.“ Tak teda jdeme! Sagie má z vysokého osení velkou radost, skáká a dovádí jako štěně :-) Mě mokré nohavice tolik netěší, ale po překonání tohoto úseku brzy usychají. Na rozhledně nám dává paní razítko a prozrazuje odpověď na čtvrtou otázku. A také doháníme další partu trekařů, což nás ujišťuje v tom, že máme dobré tempo a můžeme si dopřát malé a rychlé občerstvení.
Modrý tým:
Na polní cestě před Miškovicemi vidím dva závodníky. Jdou dost rychle, což mě začíná ujišťovat v tom, že se z hlediska času blížím k přední části závodního pole. V obci se zastavují, předcházím je. Vydávají se však hned za mnou. Procházíme kolem koňských výběhů a ocitáme se na kraji pole s mokrým osením. Cože? Opravdu máme jít skrz? Tak to je sranda :-) Minulý týden jsme na pochodu Praha – Prčice procházeli mezi řádky brambor, teď tohle… pomalu se ze mě začíná stávat agro-specialista :-) S mokrými nohavicemi a tlapkami přicházíme k rozhledně. Zde se potkáváme s několika turisty bez psů, v rukách drží propozice a nechávají si do nich dát razítko, než zjistím, že se jedná o účastníky jiné akce, mám ho v itineráři také :-)
Oranžový tým:
Asfalt dělá následující úsek poměrně nepříjemným, ale před námi kupředu se ženoucí závodníci nás motivují a doháníme je v místě, kde je potřeba dobrá orientace. Nám se to daří, v názoru nás navíc ujišťuje ještě jeden závodník a společně se vydáváme přes louku. Ostatní si stojí za svým a odbočují špatně. Inu, komu není rady… Nabíráme naše tempo a správně odbočivšího účastníka necháváme za sebou. Na odbočce k Roztěži potkáváme další zbloudilce. Nechávají se zlákat lázeňskou hospůdkou, my pokračujeme dále. Procházíme vsí a místní děti nám napovídají, že jdeme správnou cestou k zámku. Děláme pauzu na doplnění tekutin, plníme kontrolní bod a posílám info Jirkovi, že vyrážíme k Sionu.
Modrý tým:
Kopec z rozhledny sbíhám. Ve vsi Mezholezy začíná dlouhý asfaltový úsek. Zde mě předbíhá jedna závodnice. Zdravíme se a brzy mizí kdesi přede mnou. Na pár minut si naše nohy odpočinou na louce, kam odbočujeme a pak opět následuje asfalt. Na silnici do Roztěže vidím onu závodnici, jak jde po boku turisty s chodským psem. Ten člověk mi je povědomý, vybavuji si jej z loňského Pojizeřím za sluncem a letošního Posázavského MID dogtrekkingu. Závodnice jej po pár minutách opouští a místo ní se k němu připojuji já. Seznamujeme se. Je to zkušený dogtrekař a turista René se psem Wukem. Nejde dogtrekking, ale Kutnohorského havíře, turistický pochod, o kterém jsem se zmiňoval na rozhledně.
Oranžový tým:
Ani nevím, kde se za námi vzal, ale najednou nás dohání nějaký závodník. Slézáme dolů k brodu, který Sagie vítá s nadšením :-) Se závodníkem se různě míjíme, podle toho, čí pes se zrovna začuchává nebo napájí z potoku. Nakonec s ním nedokážeme držet tempo a necháváme ho jít. Na Sion vede krásná cesta lesem a loukou, po asfaltu velká úleva. Na zřícenině hradu potkáváme pána s chodským psem, který nás zdravil již u Velkého rybníka. Rychle vyfotit psy, trochu vydechnout, opsat odpověď a zase jít dál.
Modrý tým:
Cesta s Reném příjemně ubíhá. Sbírám od něj informace o dogtrekkingových a turistických akcích. Údolím Vrchlice přicházíme pod hrad Sion. Na jeho husitskou minulost odkazuje reliéf vytesaný ve skále. Je na něm vyobrazený Jan Roháč z Dubé, pro něhož se tato pevnost stala poslední baštou odporu proti králi Zikmundovi. Hrad byl tenkrát dobýván čtyři měsíce, my se v jeho pozůstatcích naštěstí ocitáme během pár minut. Zde se s Reném loučím, chce si s Wukem po „raketovém tempu“, které jsme prý s Badym udávali, udělat kratší přestávku.
Oranžový tým:
V obci Maxovna si trochu nerozumím s itinerářem, po kratší rozepři se rozhoduji držet se značek a ne informace „stále po silnici“. Nohy si ještě chvíli užívají měkkou trávu a pán s choďákem nás dohání a dotazuje se, zda-li jdeme dobře. Ukazuji mu propozice a potvrzuje, že to bude opravdu tudy. Kousek nám dělá příjemnou společnost. Jelikož ale nezávodí a fotí si místní zajímavosti, tak ho brzy opouštíme. Síly pomalu docházejí. Snažím se zatnout zuby a vydat ze sebe nejrychlejší možné tempo. V Malešově začínám cítit, že do cíle už to nemáme daleko. Chytám druhý dech a pomalu přidávám. Za námi se objevuje závodník se samojedem. Kde se vzal? Popobíhám, což je z mírných kopců docela příjemné. Sagie táhne a já si říkám, kdy už se konečně objeví rozcestí Velký rybník? Konečně stojíme nad jeho hladinou. A teď ještě 2,5 km do cíle. Síly ještě zbývají… tradičně dobíháme závěrečnou rovinku a odevzdáváme itinerář. Čas 5 h 45 min. Slušné! Jsem pyšná, že jsme to zvládli aneb jak by řekl klasik: „Na pokraji smrti mrazem (v našem případě spíš vedrem), na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale tohle tedy, to stálo za to!“
Modrý tým:
Lesem a polem přicházíme do Maxovny. Pohled na hodinky mi bere náladu. Chtěl jsem se vejít pod 4 h, ale budu rád, když to zvládneme pod 5 h. Přichází mi sms od Páji, vyráží od zámku v Roztěži na Sion. Na cestě do Malešova si nejsem úplně jistý, zda-li chápu itinerář, ale u železničního přejezdu začíná být má vnitřní navigace opět spokojená :-) K Velkému rybníku střídavě jdeme a běžíme, podle toho, jestli cesta vede z kopce nebo po rovině. Údolí Vrchlice mi přijde třikrát delší než ráno, o to víc mě překvapuje, když vidím na parkovišti před cílem naše auto. Závěrečnou rovinku procházíme tak rychle, že nás nestihne ani zaregistrovat organizátor s foťákem, a tak odevzdáváme itinerář, stopky se zastavují na čase 4 h 53 min a kvůli cílové fotce pár metrů absolvujeme ještě jednou :-)
Výsledky ZDE.
Foto od oranžového týmu najdete ZDE.
Vyhlašování výsledků, oranžový tým, fotka organizátora ZDE.
Vyhlašování výsledků, modrý tým na bedně, fotka organizátora ZDE.