Po stopách Toulovce 2014 aneb Od úsvitu do soumraku
Večer před startem
„Jedna osoba, dvě zavazadla a pes na Lucký vrch,“ oznamuji řidiči autobusu.
„Tady říkáme Lucák,“ odvětí a vyťukává na strojku lístky.
Poučen o místním slangu usedám a po rozjetí pozoruji dění za oknem. Ubíhající ulice malebné Poličky za pár minut střídá zvlněná krajina pomezí Železných hor a Žďárských vrchů. Zítra do ní pronikneme. Půjdeme a poběžíme přes všechny ty pole, louky, lesy, staneme se na spoustu hodin její součástí. Cítím v sobě známý neklid, odkudsi z hloubky ven deroucí se pozitivní pocit, jako bych se vracel někam, kde to mám rád, a přesto tu jsem dnes poprvé.
Ze zastávky zdoláváme po svých kilometrový úsek do kopce. Vysoce výkonný robotický vysavač Bady zběsile kopíruje čumákem terén a luxuje všechny pachy na cestě. Začíná mu být jasné, že nejedeme na obyčejný výlet. Krátce po sedmé hodině večerní připomíná chata Lucký vrch spíše mraveniště, než klidné rekreační zařízení. Odbýváme si prezenci, přebíráme itinerář, stravenku do restaurace, propagační materiály, sáčky na exkrementy, pamlsek pro Badyho a pěkné psí vodítko s názvem závodu jako dárek. Před meetingem stíhám ještě postavit stan na okraji tábořiště umístěném na svažité louce, vchod směřuji tak, abychom se mohli během sobotního lenošení po závodu kochat z vnitřku výhledem do kraje. Během informační schůzky praská chata ve švech, doufám, že stíhám pobrat vše důležité. Před dlouhým pochodem hraje velkou roli kvalitní spánek, proto se po menší večeři, jednom pivu a kratším pokecu s několika účastníky ubíráme k našemu plátěnému přístřešku, kde brzy usínáme, já přímo na zemi, Bady spokojeně na nafukovací karimatce, kterou mi nekompromisně zabral :-)
Radostné první kroky
První kroky na dogtrekku bývají radostné. Do dálky se vine trasa skýtající zatím neznámé zážitky, setkání s podobně zaměřenými lidmi, poznání sama sebe při překonávání vlastních vnitřních hranic. Před vámi vrtě ocasem cupitá čtyřnohý parťák a společně jdete tomu všemu vstříc. My tak činíme v 7:03 po snídani a veterinární přejímce. 88 km dlouhý závod Po stopách Toulovce 2014 pro nás právě začal. (fotka od fotografa Psa Jíry z prvních metrů po startu TADY)
Úvodní úsek do Pusté Rybné tvoří převážně klesání. Předbíháme několik závodníků, mezi nimi i dogtrekaře šprýmaře jdoucího se svojí manželkou.
„Víš, co je tohle za plemeno?“ ukazuje na své psy poté, co mu představím Badyho.
„To fakt netuším,“ odpovídám.
„Takzvané es-té-péčko neboli středoevropský turistický pes,“ směje se.
Ze startovky později zjistím, že jsem měl tu čest s manželi Soudkovi a své psy mají opravdu takto zaregistrované a to nejen v tomto, ale i v závodech několika minulých let. Dokonce lze nalézt i další údaje – rok vyšlechtění: 2008, místo původu: jižní Morava :-) I když se jedná samozřejmě o recesi, musím při pohledu na obě zvířata uznat, že vypadají opravdu jako zdatní turisté, co se jen tak nějakého pochodu nezaleknou.
Z Pusté Rybné stoupáme k první kontrole umístěné u Rybenských perniček, u skalních bloků s prohlubněmi ve tvaru mís. Tento lidový název je odvozený od pernice, což bývala mísa s uvnitř zdrsněným povrchem, ve které se najemno třel např. uvařený mák. Na krkolomných stezkách mezi balvany míjíme nejpočetnější tým letošního ročníku Toulovce, dogtrekařku Šárku Mikoláškovou s šestičlenným spřežením sibiřských huskyů. Každý ze psů si nese na svém hřbetě brašny s výbavou a za nimi jde ještě jakýsi kříženec. Vypadají naprosto sehraně a trasu si evidentně všichni užívají.
Druhou kontrolu umístili organizátoři na rozcestník u rokokového loveckého zámečku Karlštejn. Ano, čtete správně, nejen okolí Prahy, ale také kraj Vysočina se může chlubit památkou slavného jména. Vést trasa závodu obráceně, tak tu možná zažijeme i noc :-) Kleštičkami procvakávám itinerář a vydáváme se směrem na Čachnov. Velkou část tohoto úseku tvoří silnička ze sypaného štěrku, pro psí tlapky asi nic moc příjemného, proto se snažím jít, co nejvíce u kraje, aby Bady využil k chůzi pruh trávníku mezi cestou a lesem.
Před Čachnovem se kolem nás postupně mihne několik běžců. Pohled na některé z nich ve mně vyvolává mrzutost. Člověk se nemusí koukat ani dovnitř, aby pochopil, že do batohu o objemu cca 16 l není možné zabalit kompletní povinnou výbavu – spacák, ve kterém se dá v průběhu závodu opravdu přespat, jídlo pro psa a ne jen prázdný obal apod. Na ultratrailu, kde není kladen důraz např. na bivakovací potřeby, bych před jejich sportovními výkony smekal, tady se nemohu zbavit dojmu, že překračují hranice fair play chování. Naštěstí jsou po cestě rozeseti spíše ti poctiví a brzy se mi vrací zpět dobrá nálada.
Na rozcestí v Dědové označujeme třetí kontrolní políčko, dostáváme se sem střídavě lesy a loukami, sledujíce nejprve zelenou, poté žlutou turistickou značku. A podobným terénem vede i červená stezka přes Oldřiš do Krouny. Otevřené travnaté úseky probouzí v Badym salašnické geny, kdybych ho pustil z vodítka, určitě chytne na několik minut svého obvyklého „rapla“, běhal by zběsile sem a tam :-) Ale pravidla dogtrekkingu zní jasně, psovod musí být po celou dobu závodu spojen se psem vodítkem! Jsme prostě jeden tým, museli bychom tu jedině lítat, jako praštění, společně :-)
Údolím Krounky na hradní hostinu
Na Krounu navazuje Otradov, projít obě obce znamená absolvovat v kuse 3,5 km po asfaltu. Je krátce po poledni a sluníčko pere jako v létě. Na loukách pofukoval příjemný vítr, mezi domy stojí vzduch.
„Vy tady máte nějakou akci?“ ptá se mě místní starousedlík v první obci, mezitím, co se Bady napájí z říčky Krounky.
„Pochod se psi, 88 km,“ odvětím a vzápětí lituji, že jsem to na něj vystřelil tak rychle.
„Pane jo,“ diví se hned, co se probírá z počátečního infarktového šoku. „Odkud jste vyšli a kam až jdete?“
(Teď pozor, poučen ze včerejška z autobusu používám místní slang.)
„Z Lucáku a vracíme se okruhem zpět na stejný místo.“
„Taková dálka, až z Lucáku.“
(Vida, mluvou zapadám do zdejší jazykové oblasti.)
Nakonec nám po kratším hovoru obdivně přeje šťastnou cestu.
Na začátku Otradova doháníme dredatou dogtrekařku.
„Pěkná trasa, co?“ říká mi.
„Jo, to je a skoro vůbec kopcovitá.“
„No, to jo,“ směje se a já pak až na konec vsi přemýšlím, jestli to myslela vážně nebo ironicky.
Za posledním domem vcházíme do divokého údolí Krounky. Klidnou hladinu zde často střídají dravé peřeje, zalesněné břehy přechází v rozlehlé louky a naopak, tu a tam stojí menší chatová osada či areál dětského tábora. Stezka vede buď v těsné blízkosti říčky nebo šplhá po prudkém svahu kaňonu, to když se jí zrovna postaví do cesty některá z mnohých skal. Po pár metrech chůze touto malebnou krajinou nás míjí Lenka Čiperová, vítězka Výletu Turoveckými lesy konaného před čtrnácti dny v Plané nad Lužnicí. Po další půlhodině ji znovu potkáváme, přibíhá odkudsi z oblasti mimo trasu ještě s Evou Wáwrovou a hned mi je jasné, co se stalo. Krounka tady vytváří spoustu meandrů a u jedné z hůře značených křižovatek cest se stáčí o více než 180 stupňů, člověk snadno ztratí orientaci, holky nezatočily, ale běžely rovně. A nepotkat je, nejspíš udělám to samé. I přes tuto chybu Lenka závod ve své kategorii vyhraje a Eva ještě dnes sehraje významnou roli ve výsledku našeho týmu.
V Šilinkově dole přicházíme k živé kontrole. Od kluků organizátorů odmítám panáka tvrdého alkoholu. Ne, že bych byl odpůrce občasného popíjení, ale přece jen panuje téměř letní počasí a nerad bych chodil s motající hlavou po stopách Toulovce celý týden :-) Místo toho volím to, co prý skoro všichni závodníci přede mnou, v Krounce vychlazenou coca-colu. Společně s Evou Wáwrovou pak vyrážíme vstříc technicky nejnáročnějšímu úseku kaňonu – ke třem kovovým žebříkům překonávajícím skálu nad říčkou. Nepředstavujte si nic akčního, celkově se jedná odhadem o dvacet příček, ale se psy je to přece jen náročnější. Bady se zarývá drápy do kamenného povrchu, až mě z toho mrazí. Se svoji kamzičí povahou nemá vůbec pud sebezáchovy, je schopný se na vás otočit na nejvíce exponovaném místě s rozcapenou tlamou do obrovského úsměvu, jako by vám chtěl sdělit „hele, koukej, kde jsem, pojď taky“, a proto jej musím trochu korigovat. Tibba (celé jméno Attiba) od Evy má oproti němu problémy, přece jen beauceron disponuje mohutnější a méně mrštnější postavou než entlebuch. Pár minut napětí a nakonec stojíme všichni čtyři nepolámaní a vcelku na druhé straně skály. Eva si dává kratší přestávku, my se s Badym nezastavujeme.
Dogtrekaři razí heslo „na bivak se vždycky nějaké místo najde“, a tak je možné přes noc potkávat závodníky a jejich psy zachumlané ve spacácích vedle lesních cest, pod stoly a lavičkami v odpočinkových altáncích, na autobusových či vlakových zastávkách, pod skalními převisy atd. Organizátoři Toulovce nabízí navíc letos možnost přespání přímo v areálu zříceniny hradu Košumberku, jenž mají na celý víkend vypůjčený od místního obecního úřadu. Romantickým duším a všem těm, kdož neplánují absolvovat celou trasu naráz, se naskýtá jedinečná příležitost ukončení svého denního putování na 48. kilometru a vychutnání si noclehu uprostřed historické památky s nadstandardním šlechtickým komfortem - pitná voda z hadice, stánek s občerstvením, částečně střecha nad hlavou a suché WC.
U skalních žebříků za sebou necháváme Evu Wáwrovou s Tibbou a přes hrad Rychmburk a Lhotu u Skutče přicházíme pár minut před třetí hodinou odpolední k bráně Košumberku. Ve chvíli, kdy vcházíme dovnitř, vybíhá ven Lenka Čiperová a ještě několik závodníků z přední části pole. Nečekal jsem, že bych se tu s nimi mohl ještě setkat. Nabízí se možnost nechat si pouze potvrdit kontrolu a připojit se k nim, ale ošizení jídla a odpočinku může člověka ve finále stát mnohem více času, než když se tu nyní krátce zastaví. Je rozhodnuto, objednávám si výbornou zelňačku a pivo. Polévkou se mi organizátoři trefili do chuti a rozhodně nejsem sám, protože dle později zveřejněných statistik se jí zde během akce zkonzumuje neuvěřitelných 55 l. Badymu dávám vařené kuřecí maso z vlastních zásob. Během jídla sleduji dění v okolí. Většina lidí si ošetřuje puchýře, moje noční můra z loňské Bludné psice, která se naštěstí na Toulovci zatím neopakuje. Cítím jen lehce unavené svaly na nohou a pes vypadá úplně v pohodě. Pitnou vodou z hadice doplňuji lahve a v momentě, kdy se tu míhá bez zastavení Eva Wáwrová a chystá se odejít větší skupinka běžkyň, nasazuji batoh a vydávám se zdolat druhou polovinu trasy.
Honem, ať jsme ve skalách ještě za světla
Už při prvních krocích cítím, že se dvacetiminutová košumberská přestávka vyplatila. Jde se mi lépe než poslední kilometry před ní. V hlavě si propočítávám, kolik nám toho ještě zbývá a poprvé mi začíná docházet, že pokud nebudeme bloudit nebo se nestane něco nečekaného, mohli bychom závod dokončit ještě dnes, o čemž se mi takto na začátku sezóny ani nesnilo. Z myšlenek mě vytrhávají dva vesničané v Bílém Koni.
„Nějaká turistická akce, jo? Kam až jdete?“ ptá se mě jeden z nich.
„Pochod se psy a máme namířeno na Lucák, dohromady 88 km.“
„Lucák? Kde to je?“
„Lucký vrch,“ zkouším to ještě neslangově.
„To je někde u Bezdězu, ne?“ pronáší ten druhý a z jeho hlasu cítím, že je o tom opravdu přesvědčený.
Veškerá pozitivní matematika je rázem pryč, jsem v kraji, kde o mém cíli nikdy neslyšeli, tihle dva „týpci“, co vypadají, že tu bydlí celý život, mi jej svojí neznalostí vzdalují na hony daleko.
Kdo se dostatečně nenabažil skalnatých zákrutů a divokých peřejí Krounky, ten si nyní může vychutnat několikakilometrový nášup v podobě Novohrady, proti jejímu toku se vracíme zpět k Poličce. Terén je opravdu podobný tomu dopolednímu, s tím rozdílem, že tu červená turistická stezka na třech místech překonává říčku mimo lávky. Skáčeme po kamenech, Bady se strachem, aby si náhodou nenamočil tlapky, já s obavou, že se mi vlhké boty změní v líheň na puchýře.
Dolany, Kapalice, Polanka… trasa ubíhá rychle, držíme tempo okolo 6,2 km/h. Kdesi daleko za našimi zády zůstává skupinka běžkyň plánující odchod z občerstvovačky na Košumberku hned poté, co jsme odtamtud vyrazili s Badym. Do toho šlapeme na paty Evě s Tibbou, na přehlednějších úsecích je dokonce několikrát zahlédnu. Nic z toho ale není tak silnou motivací, jako fakt, že mezi 63. a 68. kilometrem máme procházet skalním městem Toulovcovy maštale. Bludiště průsmyků a zatáček mezi obrovskými balvany a uprostřed hlubokého lesa působí i ve dne jako rejdiště pekelných mocností. Vždyť i sám Lucifer tu vypnul GPS signál, aby se jeho pacholci mohli nerušeně prohánět všemi těmi temnými zákoutími a zbloudilé poutníky odtud dokázala vyvést pouze krví podepsaná smlouva s ďáblem a žádné moderní technologie. První pohled do mapy během včerejšího meetingu mi vryl do hlavy varovná slova: Musíš tam být ještě za světla!
Za Polankou scházíme ze silnice na lesní cestu. Z atmosféry lze vycítit blízkost obávaného úseku, ale zatím se jedná spíše o prolog. Opravdové našeptávání pekla zní ztichlou přírodou až za Borem u Skutče. Začíná se šeřit a ze skal se trousí poslední zpozdilí turisté. Nejeden z nich si jistě při pohledu na člověka se psem jdoucí v protisměru musí položit otázku: „Kam je to sakra čerti ženou?“ A pak už se dlouhými večerními stíny kamenných velikánů ploužíme osamoceni od kleštiček ke kleštičkám. Jsou tu umístěné celkem tři kontroly, aby také ne, vždyť toto místo dává jméno celé akci. Sem údajně nosil tajnými chodbami z blízkých Sebranic svoji kořist rytíř Vavřinec Toulovec, podle pověsti loupežník, ve skutečnosti vážený a zbožný občan Litomyšli vlastnící i zdejší obce a přispívající nemalými částkami církvi a chudině. Místní lidé si však nikdy nedokázali vysvětlit jeho bohatství, proto vznikly všechny ty lidové průpovídky o skalních slojích naplněných nepředstavitelnými poklady. Červená turistická stezka se proplétá složitým terénem a pro mě má cenu zlata skutečnost, že to všechno necháváme zdárně za sebou na minutu přesně před úplnou tmou. Všem ostatním, kdo tu dnes ještě půjdou, jejich procházku nezávidím.
Beaucerono-entlebuší stíhačkou na Lucák
U Panského rybníku na konci skalního města pátrám chvíli v mapě itineráře, když v tom tmavý les rozčísne pruh světla. Eva s Tibbou! Zabloudily a vrací se zpět na trasu závodu. Posázavský MID dogtrekking, Lužickohorský dogtrekking… loňské akce, na kterých se kolem nás tento tým mihnul, poprvé bez toho, aniž bychom se stihli chytnout, podruhé jsem po jejich stíhání odpadl vysílením na okraji cesty a málem odstoupil ze závodu. Teď nás okolnosti hází znovu dohromady a je jasné, že společně máme ve tmě šanci na lepší výsledek než samostatně. Vymačkávám do sebe energetický gel a do třetice se pokoušíme připojit k mistryním v dogtrekkingu z roku 2013 (1. místo, kategorie DTW2 – ženy nad 35 let)! Zvládneme vydržet celých posledních dvacet kilometrů vražedné beauceroní tempo?
Z Budislavy, první obce za Toulovcovými maštalemi, vcházíme na rozlehlou louku, mající podle mapy šířku přes jeden a délku téměř dva kilometry. Žlutá turistická cesta vede jejím středem a samozřejmě bez značek, protože ty nebylo kam nakreslit. Jenže všelijakých pěšin a stezek se tu kříží více a vyznejte se v tom za tmy ve svitu baterky. Brzy se ocitáme v situaci, kdy bezcílně chodíme sem a tam a nevíme, kam jdeme, ani odkud jsme přišli. Nepříjemný pocit! Zapínám GPS navigaci a po naběhnutí signálu přestáváme řešit vyšlapané cestičky na zemi a sledujeme pouze šipku na displeji, ta nás převádí přes otevřený úsek až k lesu, kde znovu objevujeme žlutou značku.
O kus dále procvakáváme u rybníku Zimka předposlední políčko kontrolní karty a pouštíme se do dlouhého silničního úseku, z něhož se dostáváme až v Lubné, kde měníme asfalt nejprve za lesní a později za polní cestu. V Širokém Dolu nás čeká průchod areálem zemědělského dvora, o kterém prý referovali organizátoři během včerejšího meetingu. Doporučovali tudy nechodit za tmy. Vida, přece jen mi jedna z informací v přeplněné chatě na Lucáku unikla. Brzy ale zjišťuji, že nebyla podstatná, jedná se o stometrový úsek, kdy z jedné strany stojí hala a z druhé kravín. Kromě čouhajících zvědavých kravích hlav pohupujících se v kuželech čelovek se tu nic hororového nekoná. Nepotkáváme ani žádného hlídače, prostě bezproblémová pasáž.
„Pro mě je to droga. Kolikrát jdu úplně zničená a taky třeba vytočená z neustálýho bloudění, ale jakmile dorazím do cíle, dostaví se radost, že jsem to zvládla, že mám za sebou další dlouhou cestu a od tý doby se v podstatě těším na příští akci,“ popisuje svůj (a vlastně i můj) vztah k dogtrekkingu Eva. Bavíme se o jednotlivých závodech, o tom, jak je zvládají psi apod. Kilometry ztemnělou Českomoravskou vrchovinou v okolí Poličky ubíhají celkem rychle, přesto pociťuji čím dál tím větší únavu a do hlavy se mi vkrádají slova známého našeptávače: „Zastav se, někam si sedni, udělej si chvilku pohodu a pak pokračuj vlastním tempem.“ Jako bych měl tohoto zákeřného človíčka nahlodávajícího vnitřní odhodlání a morálku pokaždé sebou zabaleného v batohu a on z něj vyskočil ve chvíli blížící se krize. Putoval se mnou i přes mrazivé noční Jizerské hory loni na Bludné psici, ale dnes s ním tak dlouho jít nehodlám! Na poslední kontrole, na rozcestí Nad Kamencem, vyndávám z batohu malou láhev s ochucenou mattonkou a čokoládovou tyčinku deli, tohle mě na posledních 5,5 km zpruží a „mrňavýmu hajzlíkovi“ zacpe pusu.
Od Kamence sledujeme červenou značku do Oldřiše, kde se cesta začíná zvedat směrem k Lucáku (739 m n. m.). Můj první závod s cílem na vrchu. Nejprve stoupáme polem na samotu Přibylov, poté následuje kratší lesní úsek. Najednou dává Tibba do tahu více sil. „Musíme být blízko, ona vždycky pozná cílovou rovinku,“ komentuje napnuté vodítko Eva. A opravdu, za posledními stromy se otevírá výhled na chatu a vysílač. To už cítím i Badyho záběry. Zbývá necelý kilometr do pozvolného kopce, beaucerono-entlebuší stíhačka nabírá na obrátkách a my nemusíme vůbec nic, jen se nechat vést. Hodinky ukazují pár minut před jedenáctou večerní, obloha září milionem hvězd a já se tady na zemi opájím nepopsatelným pocitem. Dokázali jsme s Badym projít celou trasu a navíc se vrátit v den startu. Nejen první, ale také poslední kroky na dogtrekku bývají radostné. Člověk si nese v sobě dálku, zážitky, setkání a duši posilněnou překonáváním překážek, psa těší, že u toho mohl být s ním. Jestliže je tohle všechno drogou, tak jsem „závislák“ a potřebuji nutně další dávku.
Závodu se zúčastnil fotograf Pes Jíra, na tomto ODKAZU naleznete jeho a naše fotky, jeho fotky jsou označené autorovým jménem.
A zde je ODKAZ na stránky závodu.
VÝSLEDKY KATEGORIE DTM 1 (muži do 40ti let)
1. Marek Lorenz + Amálka (kříženec), 11:17
2. Ivo Tejnil + Leny (bordersměs), 11:30
3. Zbyněk Adámek + Largo (sibiřský husky), 11:57
4. Petr Kolář + Elli Srdcerváč (ČSV), 12:43
5. Petr Jurča + Kori (kříženec AUO a BOC), 12:46
6. Michal Novák + Brad (výmarský ohař), 13:23
7. David Hrabal + Shadow (sibiřský husky), 14:03
8. Tomáš Kadlec + Ducy (belgický ovčák), 15:43
9. Jakub Bláha + Breeze (alaskán), 15:49
10. David Karalo + Anuška (border kolie), 15:55
11. Jiří Zita + Bad Boy (entlebuch), 16:03
12. Václav Tůma + Ambra (beauceron), 18:03
13. Ondřej Jareš + Alex (český strakatý pes), 20:43
14. Václav Cafourek + Hajdy (kříženec), 21:36
15. Michal Vejtasa + Nevada (sibiřský husky), 25:22
16. Jan Hanousek + Bady (aljašský malamut), 25:29
17. Marian Harustak + Zara (samojed) + Bennu (samojed), 31:44
18. René Bartheldy + Roxy (švýcarský ovčák), 32:06
19. Tomáš Ulrych + Asia (italský ohař), 33:42
20. Petr Blažek + Charles (labradoro NO), 33:52
21. Roman Brabec + Akkon (ČSV) + Bora (ČSV), 33:58
22. Libor Bolehovský + Connie z Boršova (chodský pes), 34:11
23. Martin Šváha + Čvachtoun (bígl), 35:35
24. Jiří Stareček + Plyš (aljašský malamut), 36:03
25. Tomáš Mikulec + Boga (alaskán), 47:13
DISKVALIFIKACE: Mařenka Šmotek + CODY (BOM)
ODSTOUPIL: Pavel Bolehovský + Xavi Bryvilsár (chodský pes)
Výsledky všech kategorií najdete TADY.
Závody, na kterých nám můžete držet palce najdete v kalendáři akcí.