Sprintérský Výlet Turoveckými lesy
Po neúspěšném večerním hledání Badyho očkovacího průkazu a sérii nočních můr o zákazu startu přicházím ráno ve 4:27 na nádraží v Čelákovicích. Vlak přijíždí za minutu a já si v otupělém stavu způsobeném krátkým, čtyřhodinovým spánkem uvědomuji, že jsem doma zapomněl náhubek na psa. Sundávám z krku šátek od Non-stop dogwear a ve stylu legendárního seriálového hrdiny McGyvera vyrábím na Badyho čumáku náhražku. Akce „Přesvědč dva průvodčí a jednoho řidiče autobusu“ může začít.
Nevím, zda-li zafungovalo slovo „dog“ v názvu značky fiktivního náhubku nebo fakt, že v brzké sobotní dopravě by i volně puštěný pitbull působil oproti ostatním cestujícím jako nevinné stvoření, každopádně cesta probíhá bez hádek a krátce po osmé hodině stojíme na místě určení – před restaurací U Anděla v Plané nad Lužnicí (FOTO). Nakonec není problém ani s chybějícím očkovákem a tak spokojeně před vypuknutím dogtrekku pročítám itinerář (FOTO), prohazuji pár slov s Tomášem Ulrichem o blížící se oficiální sezóně, Bady s radostí skáče na Petra Pfluga (FOTO), jehož má zafixovaného v paměti jako „pána, co měl na entlebuším srazu srandovní, vycpaný rukáv, do kterého se mohlo kousat“, soukám do sebe ještě banán a pak už vyrážíme.
Mapa dává tušit rychlý závod, trasa má velmi malé převýšení a je ideální pro sprintery, což brzy dokazuje hlouček holek za námi se řítící. Necháme je běžet, předcházíme Tomáše Ulricha a za dálničním nadjezdem zalézáme do Turoveckých lesů. „… zahnete doleva až u velikého stromu ve tvaru praku,“ píše se v prvním odstavci itineráře a my podle něj uháníme, kolem nás sviští kmeny vzrostlých stromů, užíváme si canicrossovou vložku se srnkami, prostě nádhera. Ale co to?! Najednou koukám, žádný soupeř v dohledu. Znejistím a zastavuji!
Zapínám GPS navigaci a už to vidím. Nemělo se zatočit vlevo, ale pokračovat nejspíš rovně. Nepřesnost v popisu, kterou šlo však včas odhalit. O dva řádky dále se uvádí, že máme dojít na rozcestí Strakačov a to je východním směrem, nikoliv severním. Ach jo, nebýt líný a číst itinerář více dopředu a ne jen část textu vztahující se k místu, kde se zrovna nacházíme, nemusel bych teď řešit tuto prekérní situaci. Sledujíc šipku v navigaci uháním mimo cesty přímo skrz les k nejbližšímu bodu trasy závodu. Odhadem ztrácím dvacet minut a především přehled o tom, kdo se nachází za mnou a kdo přede mnou.
Za Strakačovem u vesnice Borek doháním podruhé Tomáše Ulricha. „Kde se stala chyba?“ směje se mi z dálky a když ho předcházím, tak ještě dodává: „Možná se ještě dneska někde potkáme.“ :-) Není nad to navodit si dobrou náladu cizím neštěstím :-) Po chvilce přicházíme k úseku, který mi připomíná oblíbený punkový styl cest Lukáše Lapčíka, organizátora závodu Okolo Kutné Hory. Máme jít prostředkem pole, po němž zrovna sem a tam přejíždí traktor s mohutnou radlicí a oře. Pohled na lepkavé brázdy otočené zeminy a zemědělce na protější straně hrdě sledující své dílo mě nutí celou tuto agro-chuťovku raději obejít.
Ve Skopytcích přicházíme k první samokontrole, k obecní nástěnce, ze které opisuji jméno starosty. Dva kilometry za vsí pak plním druhý úkol, poznamenávám si název místní hájovny. Mezitím se naplňují prognózy norských meteorologů – z nebe se spouští déšť a sílící vítr švihá do korun jehličnanů s takovou razancí, až to nad našimi hlavami v lese před Kajetínem zapraská a kousek od cesty se hustým porostem sesune na zem větev velikosti menšího stromu.
V otevřené krajině u Choustníku nás bičují ledové kapky takřka ze všech stran. Do toho probíháme podél skladových a výrobních hal Bohemia Chips na okraji obce. Pohled na areál se známými logy ve mně vyvolává zoufalou otázku, jakou příchuť bych zvolil, kdybych si místo procházky touto slotou raději v teple a suchu domova pustil nějaký film. Ale nedá se nic dělat, do cíle zbývá 30 km, musíme pokračovat!
Třetím úkolem itineráře je zaznamenání vzdálenosti mezi Dlouhou Vsí a rozcestím Hájek. Informaci zjišťujeme nejprve na turistickém ukazateli v bodu A, následně ověřujeme v bodu B. Na tomto úseku si užíváme také divácké ovace. Do třetiny šíře cesty se tu z místního zemědělského družstva naklání dlouhá řada desítek krav. Zvědavými pohledy sledují, co se to kolem jejich příbytku prochází v tomto počasí za blázny se psy. S Badym si zrovna vychutnáváme sendvič se šunkou, naštěstí ale krůtí, a tak nás snad nepovažují za kanibaly :-)
Konečně zase jednou schovaní v závětří procházíme další částí přírodního parku Turovecký les. „Kam můžete dojít po modré turistické značce?“ ptá se itinerář u myslivny Doubravy. Vede tudy pouze červená, otázku považuji za chyták a zapisuji „nikam“. A oni nás opravdu chtěli organizátoři poškádlit, ale trochu jinak. Jedna z cedulí rozcestníku uvádí místo, ke kterému se jde nejprve po červené a z určité části cesty po modré. Informace o druhé barvě je napsaná v závorce. To se však dozvím, stejně jako spousta ostatních nachytaných, až v cíli.
V polích poblíž Nové Vsi u Chýnova doháníme dogtrekaře absolvujícího kratší trasu. Prý ho předběhli nejspíš už všichni závodníci mojí kategorie. To mi příliš vnitřní energie nedodává. Přece jen jsem doufal, že ranní orientační chyba před rozcestím Strakačov nebyla tak fatální a nedostalo se přede mě tolik lidí. Společně hledáme ve vysoké trávě zarostlou cestu do Zárybniční Lhoty. On se po chvíli vydává po jedné z možných variant, já raději pro jistotu ověřuji ještě několik dalších, ale nakonec mu po bližším zkoumání GPS navigace dám za pravdu.
Definitivně jej předbíhám na okraji kempu u Knížecího rybníku. Toto ubytovací zařízení znám z klubových výstav salašnických psů. Vybavuji si první náš ročník, kdy byl Bady ještě štěně a jela ho sem vystavovat Pája s Klárou. Já za nimi dorazil z Hradce Králové ze školy o něco později. I tenkrát pršelo, ale to mě tu čekala společnost, vyhřátá chatka a ešus plný párků, dnes tu panuje předsezónní opuštěnost, nikde nikdo. Vzpomíná si nejspíš i Bady, protože to při běhu zničehonic stáčí přímo k verandě jedné z chatek :-)
Na asfaltce vedoucí otevřenou krajinou kolem Červeného Dvora nás zkrápí vlivem větru kolmo dopadající studené kapky nejsilnějšího vylejváku celého závodu. Promočené plátěné kalhoty se mi lepí na nohy, v navlhlé bundě se klepu zimou a příliš optimisticky se netváří ani nacucaný Bady. Ale u dálničního podjezdu před Kozím Hrádkem, jako když utne. Najednou se trhá obloha a skrz černé mraky pronikají první sluneční paprsky. Takto rychlý předěl mezi deštěm a polojasnem jsem dlouho nezažil.
Z cedule u hradu opisuji do itineráře jeho rozlohu (60 x 30 m) a poté se s Badym kocháme touto úchvatnou historickou památkou známou především jako jedno z posledních útočišť Mistra Jana Husa před odchodem do Kostnice. Moc tohoto tu nezbylo, spíše jen kamenné obrysy základů a valy, přesto i tyto nepatrné zbytky na mýtině uprostřed lesa ze sebe vyzařují středověkého genia loci. Ovšem je třeba odmyslet si hluk z dálnice vedoucí pár metrů od hradu, otevřené loni v červnu.
Meandrující Kozský potok nás přivádí na stejnojmenné rozcestí, kde se napojujeme na modrou turistickou značku vedoucí poslední částí přírodního parku Turovecký les odlišné od zbylé oblasti především soustavou několika rybníků. U prvního z nich, Starého Kravína, opisujeme z ukazatele místo s nejdelší vzdáleností. Rovná hráz sousedního Lučního rybníku doslova vybízí k běhu, ale v polovině zastavujeme. Boletus appendiculatus není zaříkávadlo ze Saxany, ale latinský název pro hřib přívěskatý, který v této chráněné lokalitě roste společně s dalšími druhy hub a my opsáním tohoto podivného jména plníme poslední úkol itineráře.
Závěrečná část trasy je již velmi přehledná, jedná se většinou o dlouhé lesní cesty. Bahnité úseky jdeme, přece jen nás čeká ještě cestování autobusem a vlakem domů, a ty ostatní běžíme. Brzy se před námi objevuje dálniční nadjezd a za ní už Planá nad Lužnicí. Poslední kilometry jsem natěšený na horkou polévku a osvěžující pivo a tak s radostí otevírám dveře restaurace, od které se ráno startovalo a kde se nyní nachází cíl. Ale co to? Barmanky nás vykazují ven. Bady prý v žádném případě dovnitř nesmí a to vypadá celkem čistě. Podnik s pozitivním názvem není zrovna příliš andělský vůči psům. A já nemíním svého týmového parťáka nechávat uvázaného venku u stromu. Organizátorky vychází za mnou ven a je vidět, že jsou z toho také rozmrzelé, protože původní domluva s majitelem restaurace byla jiná. Naštěstí mi jedna z dogtrekařek nabídne kenelku ve svém autě a tak Bady těch pár minut do vyhlášení přečkává tam.
Trasu 43 km jsme zdolali v čase 6:44, což v rámci našláplé konkurence bylo spíše šnečí tempo, ale i to nám stačilo v mužské kategorii na 3. místo. Domů odjíždíme s dobrou náladou z příjemně prožité soboty. Trasa byla opravdu perfektní a organizace (v tom, na co měla vliv) fungovala výborně. Držíme palce, aby se podařilo dát dohromady druhý ročník této akce.
P.S. – I cestou domů zabral moderní šátkový náhubek na psa od Non-stop dogwear :-)
POŘADÍ (MUŽI, 43 km):
1. Jan Farkač + Finka Deabei (BOT), 5:16
2. David Hrabal + Shadow (SH), 6:00
3. Jiří Zita + Bad Boy (ESP), 6:44
4. Tomáš Ulrich + Ricardo (SPI), 8:11
FOTO + KOMPLETNÍ VÝSLEDKY A SHRNUTÍ ORGANIZÁTORKY
Dvě fotky s klukama z bedny od Pavla Dziura: FOTO 1 a FOTO 2 a celé jeho album si můžete prohlédnout ZDE, v první části je ale jiná akce.
Fotky diplom, itinerář, mapa, Bady s cenami TADY.
V druhém odstavci článku byly použity fotky Štěpánky Dindové, celé její album z akce si můžete prohlédnout ZDE.
Na stránky akce Výletu Turoveckými lesy, kde najdete mimo kompletních výsledků všech kategori i shrnutí organizátorky Jany se dostanete přes tento ODKAZ.