Stopou strejdy Šeráka aneb pekelná výheň v Jeseníkách
Letos v červenci náš tým v plném počtu (Pája – husky Buddy, Jirka – entlebuch Bady) absolvoval poprvé oficiální dogtrekkingový závod zařazený do seriálu Mistrovství České republiky. Trasa vedla přes hřeben Jeseníků, nejvyšším bodem byl vrchol Keprník (1 423 m n. m) a počasí panovalo v horách úmorné, tropické. Přesto jsme zabojovali. O našich úspěších na akci Stopou strejdy Šeráka si můžete přečíst v následujícím článku, pro větší atraktivnost převedeném do formy fiktivní noční rádiové talk-show :-)
(Moderátor seznamuje posluchače obecně s dogtrekkingem, závodem Stopou strejdy Šeráka a uvádí svého hosta).
Vítej v našem pořadu, Jirko. Koukám, že jsi nepřišel sám. Můžeš našim posluchačům říct, kdo tě doprovází?
Zdravím všechny, co ještě nespí. Koho tady sebou mám? Entlebušského salašnického psa Badyho, borce všech borců, který se mnou letos absolvoval většinu závodů. Bady, zaštěkej! Zaštěkej! … tak nic, už je na něj asi pozdě (smích).
Pojďme rovnou k závodu Stopou strejdy Šeráka. Vždycky mě zajímalo, jaké má dogtrekař pocity poslední minutu před startem takové akce. Co se ti honilo hlavou?
Všechny mé myšlenky se týkaly počasí. Předpovědi hlásaly tropické vedro a nikdo nepochyboval, že nás v horách čeká po této stránce peklo. Na facebooku proběhly diskuze, jak doplňovat tekutiny, co dělat se psem, který zkolabuje atd. Někteří závodníci odřekli účast, i my tu naší zvažovali. Takže takovou tu obvyklou natěšenost tentokrát zastínily obavy z toho, abychom to absolvovali ve zdraví, bez dehydratace, vysílení, úžehu atd.
Ovlivnilo počasí nějak tvojí taktiku?
Jednoznačně. Začínalo se v sedm hodin ráno a bylo jasné, že musíme napálit tempo hned v úvodu a ukrojit z padesátikilometrové trasy co nejvíce ještě v relativním ranním chladu a pak už to případně do cíle nějak dobelhat. Na startu jsme tedy stáli v přední řadě mezi nejrychlejšími.
Po ostrém vyběhnutí však následovalo prudké zpomalení. Co se stalo?
Amatérská chyba. Ve shonu před závodem nezbyl čas na vyvenčení Badyho a ten se usmyslil vykonat svojí potřebu zhruba deset metrů za startem. Představ si situaci, kdy vybíháš s přední skupinkou běžců, za tebou balík závodníků, všichni nabuzení atmosférou, křik povelů, štěkot a do toho tvůj pes zaklekne. Tohle někdo natočit, tak se směje celý internet (smích). Než bylo dokonáno a uklizeno, propadli jsme se z prvních míst do poloviny závodního pole.
Ale znovu jste nasadili tempo.
Skupinka běžců byla v tu dobu sice pořád na dohled, ale už dost daleko, nikdo se neměl k jejímu stíhání a pustit se do toho jen s Badym, by znamenalo ztratit zbytečně mnoho energie a tak jsme se trhli alespoň z balíku, ocitli se sami v jakémsi druhém úniku a doufali, že se předek začne drolit a nám se podaří posbírat nějaké odpadlíky.
Což brzy vyšlo.
Ano, částečně, po dvou a půl kilometrech, na rozcestí Miroslav, se nám podařilo předběhnout jednu závodnici a dohnat Pavla Smrčka a s ním držet tempo celý kilometr a půl dlouhý sestup až na Javořík. Úzká, kamenitá, prudce klesající cesta, nic k závidění lidem s tahavými psy.
Po dvanácti kilometrech následovala první kontrola. Co říkáš na mezičasy?
Definitivně potvrdily mojí slabinu – sbíhání z kopců. Na Javoříku Pavel zastavil, aby doplnil tekutiny, my zatím s Badym nabrali kvalitní náskok. Zpočátku vedla trasa po rovné lesní cestě, ta se však začala během fáborkového úseku svažovat dolů a několik kilometrů se klesalo. V tomto místě nás Pavel nejenom předběhnul, ale ještě se mu podařilo dotáhnout na prvního závodníka. My ztratili na čelo závodu dvacet minut a na nejbližšího účastníka za námi jsme měli náskok pouze čtyři minuty. Na tom jasně vidíš, že v poli je dost lidí, kteří to z kopce pustí naplno a vyplatí se jim to. Když máš psa, který se dá ovládat a nevleče tě pouze bezmyšlenkovitě do cíle, můžeš celkem bezpečně tyto pasáže využít k nabrání cenných minut.
Od rozcestí Keprnický potok, kilometr za prvním kontrolním stanovištěm, začínalo stoupání na Šerák. Jak jste si svůj prvovýstup na tuto horu, jejíž název nese i samotný závod, s Badym užili?
Tento úsek nám naopak sednul. Kromě občasného Badyho pití z potoků a mého doplnění tekutin a cukrů na Šumném jsme výstup po modré turistické značce absolvovali na jeden zátah a v rychlém tempu. Poslední kilometr byl navíc odbočkou, kdy se muselo ze sedla vylézt na Šerák, pak se vrátit zpět a pokračovat druhým směrem na Keprník, tedy ideální příležitost potkat některého ze závodníků v protisměru. My tady narazili na přední skupinku uprchlíků, nahoře předběhli Pavla Smrčka a cestou dolů potkali pouze tu paní, které jsme utekli na rozcestí Miroslav. Po dvaceti téměř osamocených kilometrech psychická zpruha a ujištění, že na předek neztrácíme mnoho a naopak na zadní část máme dostatečný náskok.
Ale to už musely nastat ony obávané tropy, ne?
Vedro na mě dopadlo v plné síle při škrábání se ze sedla na Keprník. Dost toho měl i Bady. Lezlo se klasickou úzkou hřebenovkou s nízkým porostem bez možnosti schovat se ve stínu. Do toho proudily davy pseudo-turistů, co se vyvezli na Šerák lanovkou a naprosto svěží si v městském oblečení vychutnávali sobotní procházku.
Zastavil ses na skalní vyhlídkové plošině na Keprníku?
Nebyl čas a kvůli množství lidí a vedru ani nálada, ale třeba výhled na Praděd jsem si vychutnal při cestě z Keprníku na Vozku.
Přes Vozku vedl několikakilometrový sestup z hřebene Jeseníků až dolů do údolí.
Přesně tak, až do Branné a řeknu ti, byl to fakt mazec. Nejtěžší část závodu. A drtilo to nejen nás s Badym, ale i lidi vpředu.
Takže opět na vaší osamocené pouti došlo k nějakému setkání?
Jasně, hned za Keprníkem nás předběhl tradičně při sestupu Pavel Smrček s hláškou: „Aaa, tady někomu chybí hospoda.“ Čímž narážel na mé odmítnutí jím nabízeného piva na Šeráku ze strachu, aby mi neztěžkly nohy, on naopak tvrdil, že to bude z kopce potřeba (smích). Mezi Hášovou chatou a potokem Hučavou jsme pak s Badym předcházeli Marka Lorence, který se do té doby držel vpředu s běžci, ale tady bylo vidět, že razantně zvolnil tempo.
Podle mapy se sestupovalo také několika otevřenými úseky.
Až k Alojzovským loukám to byla cesta hlubokým lesem s několika potoky, ale pak přišla místa, kde nás červencové slunce pořádně potrápilo. Na pastviny nad Předním Alojzovem asi jen tak nezapomenu. Jakoby se člověk vstupem za elektrický ohradník ocitl v prérii Divokého Západu. Prudce svažitá louka velmi řídce porostlá trsy napůl uschlé trávy, tu a tam nízký zaprášený stromek, pohledy líných krav a do toho šílená výheň.
Pak přišla Branná.
Ano, nejprve nádraží a „legrácka značkařů“, jak se psalo v itineráři (smích). Zelená turistická značka nás lákala do úzkého tunýlku pod tratí, kudy navíc protékal potok, my však dali na rady organizátora a koleje přešli vrchem. Na rozcestí v Branné u mostu mě z toho dlouhého sestupu bolely holeně a kolena takovým způsobem, že jsem se tady skácel na jediném stinném místě – u kontejnerů s odpadem. To samé udělal i Bady. Lidi, co tu během té chvíle prošli, na nás koukali jak na bezďáky (smích).
Fyzické vyčerpání?
Hodně velká krize. Jestli tady někdo předčasně ukončil závod a nechal se odvést do cíle, vůbec se mu nedivím.
Následoval příjemný zalesněný úsek podél říčky Branná k hájovně Banjaluka.
Přesně tak, hotová oáza na poušti. V jednom místě nás pohodlný přístup k vodě zlákal k několikaminutové pauze. Sice hrozilo předehnání někým ze soupeřů, ale Badymu osvěžení v ledové horské říčce prospělo.
Co ty, vytáhnul jsi plavky?
Jasně a k tomu deku, piknikový koš, křížovky a nafukovacího krokodýla (smích). Namočil jsem si pouze vlasy a málem mi z toho chladu upadla hlava (smích). Nechápu, jak se v tom mohl Bady tak rochnit.
Vydržely vám znovuzrozené síly po celou dobu dalšího stoupání?
K rozcestí Nad splavem vedla cesta nejprve pozvolně nahoru, ale pak to začalo, dva a půl kilometrů drápání se kolem pěchotního srubu do místa zvaného Nad Dobrou vodou. Třikrát jsme doplňovali tekutiny, v jednom místě se mi z toho pařáku zvednul žaludek. Profilem se sice nejednalo o těžší úsek než ranní Šerák, ale šlo se ve větším vedru, mohlo být okolo druhé hodiny odpolední.
Dostavila se nahoře radost ze zdolání posledního významného stoupání závodu?
To si piš, ale hned po procvaknutí itineráře kontrolními kleštičkami vzala hodně rychle za své, v prudkém klesání po okraji sjezdovky do Ramzové se opět ozvaly holeně a kolena.
Co vůbec přední skupina, odpadl z ní ještě někdo?
Kousek před Vražedným potokem jsme míjeli Lucku Hübnerovou, která velkou část závodu pravděpodobně běžela a nyní zpomalila stejně, jako nad Brannou Marek Lorenc, ale i tak si zvládla udržet třetí místo na bedně. Tento boj se však týkal kategorie MID-ženy, z mužů se nám již nikoho dohnat nepodařilo.
Od rozcestí Vražedný potok začínala cílová rovinka.
Pořádně dlouhá. Šest a půl kilometrů po širokých, táhlých, lesních cestách, žádná turistická stezka rozkouskovaná rozcestníky, ale jednorázový, fáborkový úsek. Můžeš jen odhadovat, kolik ti zbývá do konce. Psychicky dost náročné. Byl tam okamžik, kdy jsem vykřikl: „Tak sakra, kde je ten zatracenej ski-areál.“
A pak se objevil.
Dorazili jsme k němu z vrchu a dolu k cíli ho obcházeli dlouhým obloukem. Podle mapy to bylo ještě minimálně kilometr a půl, takže radost z prvního pohledu na vleky a sjezdovky byla brzy ta tam.
Jaké pocity jsi měl poslední minuty před příchodem do cíle?
Totální vyčerpání, touha padnout někde vedle cesty, otupělost a do toho ještě obavy, aby se na nás někdo ze zadu nedotáhnul. Pořád jsem se otáčel a byl připravený změnit utrmácenou chůzi ve sprint. Pocit se ukázal v cíli jako oprávněný, od Šeráku se k nám rychlým tempem přibližovala kamarádka Alča s choďandou Besy, nakonec měla jen o dvanáct minut horší čas než my a umístila se mezi ženami na druhém místě. Ale zpět ke stavu. Postupně se zpod toho všeho začala prodírat radost z dobrého výsledku. A pak se z lesa vynořila konečně spodní část ski-areálu Miroslav. Následoval povzbuzující potlesk longařů sedících v zahradní restauraci, kontrola povinné výbavy a konečně bylo celé to utrpení za námi.
Čas 8:53, páté místo v kategorii MID-muži. Co jsi na to říkal?
Byl to pro nás s Badym první dogtrekkingový závod zařazený do seriálu Mistrovství ČR. Dorazilo plno lidí, mnoho z nich zkušení závodníci. Doufal jsem, že se dostaneme do první desítky, nakonec z toho bylo krásné páté místo. Naprostá spokojenost.
Užil sis své tradiční pivo v cíli?
Hele, já si ho dal až někdy po čtyřech hodinách. Poprvé se mi nechtělo hned po závodu pít pivo ani nic jíst. Myslím si, že to bylo způsobené lehčím úžehem z toho celodenního sluníčka. Místo vysedávání v hospodě jsme se s Badym svalili do stínu vedle stanu a dokonce na pár desítek minut oba usnuli.
V Jeseníkách závodila i tvá přítelkyně Pája, jak se jí dařilo?
Odhodlala se také na trasu MID, i když do té doby šla v jeden den maximálně necelých čtyřicet kilometrů a to ještě krátce před Šerákem. Měla vypůjčeného od Báry Boudové huskyho Buddyho, toho, který se mnou absolvoval na jaře Tuláka Jacka na Rabyni, a společně se statečně poprali se všemi strastmi závodu. Ve své kategorii obsadili pěkné deváté místo. V září můžete Páju vidět na Pojizeřím za sluncem. Konkurence, třes se.
Jak hodnotíš závod celkově? Líbila se ti trasa? Byl jsi spokojený s organizací?
Celých padesát kilometrů bylo nádherných, pěkná horská příroda, spousta potoků, kde se mohli psi napít, málo asfaltek… ale abych řekl pravdu, výhledy a podobné záležitosti jsem si vychutnal naplno až během následujícího týdne. Organizaci nemám co vytknout. O závodníky bylo postaráno v průběhu celé akce. Ski-areál Miroslav nabídl dogtrekaři veškerý potřebný komfort. Tímto ještě jednou díky celému organizačnímu týmu a příští rok se znovu těším, možná konečně v kategorii LONG.
Jak to myslíš s tím vychutnáváním výhledů následující týden?
S Pájou jsme zůstali v Lipové lázních až do další neděle a celý ten čas využili k výletování po okolí, což znamenalo nachodit další desítky kilometrů a také návrat na vrchol Šeráku, Keprníku a Vozky (smích). Jesenicko nás oba, vlastně všechny tři, i Badyho, nadchlo.
Jirko, díky za návštěvu v našem pořadu a držím palce při dalších závodech, hlavně nyní tuto sobotu v Lužických horách.
Já díky za pozvání a doufám, že tento rozhovor třeba rozšíří závodní pole českých dogtrekkových akcí o další nadšence. Mějte se.
Naše fotky z dogtrekkingu + z následujícího týdenního výletování najdete ZDE.
Fotky některých dalších účastníků: mayapaya, samurajtt, tulak a mnoho dalších v diskuzi na těchto stránkách.
VÝSLEDKY: MID - MUŽI (prvních 10 míst)
1. Maixner Jaroslav, 06:56
2. Jurča Petr, 07:30
3. Davidov Martin, 07:35
4. Smrček Pavel, 08:42
5. Zita Jiří, 08:53
6. Jozefy Robin, 09:52
7. Lorenc Marek, 10:00
8. Grundmann Jan, 12:00
9. Neradílek Michal, 12:09
10. Tomášek Jiří, 12:10
VÝSLEDKY: MID - ŽENY (prvních 10 míst)
1. Myslivcová Denisa, 07:38
2. Makovičková Alena, 09:05
3 Hübnerová Lucie, 09:16
4. Malá Iveta, 10:33
5. Hrabalová Martina, 11:53
6. Futáková Ivana, 11:54
7. Kopicová Helena, 11:59
8. Grundmannová Hana, 12:00
9. Janáková Pavlína, 12:38
10. Opatrná Barbora, 12:47
Kompletní výsledkové listiny včetně kategorie LONG najdete ZDE.