Z kopce do kopce denní částí Pražské stovky 2013
Datum konání = 6. - 8. 12. 2013
Trasa = 65 km
Čas = 13 h 27 m
Profil = odkaz
Brzký ranní vlak veze ospalé cestující z Prahy na Berounsko. Ve tmě za okny tuším zalesněný hřeben severních Brd a zvlněnou krajinu Českého krasu. V noci si tu přírodní živly uspořádaly open air party a tempo udával charismatický interpret z Grónska, orkán Xaver. Divokou jízdu si nenechalo ujít téměř tři sta ultratrailistů, nadšených posouvačů hranic fyzických a psychických možností, ortodoxních vyznavačů nepohody a dálkových turistů nespokojujících se v otázkách kilometrů s méně než trojcifernými čísly. Někteří již z akce odstoupili, většina jich stále pochoduje. Světelné kužely čelovek hlídají značky na stromech, nohy znaveně kopírují terén cest, vnitřní našeptávače malují v hlavách lákavé obrázky vyhřátého domova, konec v nedohlednu. Jubilejní 20. ročník Pražské stovky odstartoval včera ve 21 h v pražských Modřanech a největší borci během něj absolvují trasu dlouhou 145 km. Jejich zážitky a pocity z cíle jim s Badym tiše závidíme, ale s přihlédnutím k našemu dosavadnímu tréninku a zkušenostem přece jen pokukujeme po doprovodných dálkových pochodech a volíme pro nás ideálních 65 km z Králova Dvora do Prahy, denní část hlavního závodu.
Králův Dvůr - Beroun
V 6:58 si vyzvedáváme na startu od Olafa a organizačního týmu elektronický čip, kontrolní kartu, itinerář a po kratším, zcela zbytečném bloudění v ulicích města způsobeném slepou důvěrou v orientační schopnosti pochodníků před námi (klasická chyba), se vydáváme po zeleně značené turistické stezce k prvnímu dnešnímu stoupání. Děd je o 999 m nižší než jeho známější jesenický táta, ale i tak dává po ránu zabrat. Funíme nahoru a postupně předbíháme několik účastníků závodu. Ve chvíli, kdy k znázornění jejich počtu nestačí prsty jedné ruky, začínám nabývat pocitu, jestli jsme náhodou nenasadili „plašanské“ tempo :-) Ale do Prahy cesta daleká a čím rychleji půjdeme, tím více z ní absolvujeme za světla. Na vrcholu, u K14 (kontrola č. 14, číslováno dohromady s noční trasou) označujeme fixem příslušné pole kontrolní karty a kocháme se výhledem. Pod námi z prosincového spánku procitá lehce zasněžený Beroun.
Naučná stezka kroutící se po hřebenu mezi vrcholy Brdatkou a Ostrým nás přivádí přes K15 dolů do města. Berounské náměstí doslova vyzařuje atmosféru druhého adventního víkendu a my se z divočiny ocitáme přímo uprostřed vánočních trhů. Vždycky mě fascinují kontrasty, které během těchto závodů nastávají v úsecích vedoucích civilizací, např. ultratrailista mající za sebou celonoční běh a do cíle ještě spoustu hodin míjející paní bezstarostně popíjející u stánku svařák apod., takové to netušení lidí, že kolem nich zrovna prochází organizovaná akce několika šílenců :-)
Beroun – Karlštejn
O meditativním klidu v okolí benediktinského kláštera ve Svatém Janu pod Skalou dnes rozhodně nelze mluvit. Samotářský poustevník Ivan, který to tu podle legendy v 9. století založil, by z dlouhého zástupu pochodujících dostal nejspíš infarkt :-) Přicházíme sem po červeně značené turistické cestě z Berouna, abychom si vychutnali další kopec Pražské stovky. Jako ohnutý hrb kamenného obra se klene vysoko nad údolím říčky Loděnice skála s dřevěným křížem a vyhlídkou. „To se někdo má, že ho pes vytáhne až nahoru,“ poslouchám vtipné narážky na mě a Badyho. Zpočátku se všem snažím vysvětlit, že můj čtyřnohý parťák má sice výbornou kondičku, ale o napnutém vodítku se mi může jen zdát, s přibývajícími výškovými metry a narůstajícím množstvím podobných hlášek mě to však přestává bavit a naplno si vychutnávám pohodičku v psím spřežení :-) Na Svatojánské skále stojím již poněkolikáté, ale pohledem na okolní krajinu se nikdy nedokáži nabažit dosyta. Nádhera! K16 a sešupem zpět do vsi.
Na zdlouhavém lesním úseku mezi Svatým Janem pod Skalou a Karlštejnem sleduji v Badyho výrazu nudu. Nejsme na dogtrekkingové akci svázané psími pravidly a nikdo kolem neběží ani neprochází, tak jej na pár minut pouštím z vodítka a házím mu během chůze klacky. V týmu musí panovat dobrá nálada. Jako jsem u něj poznal ztrácející se zájem o cestu, on příště vycítí mojí únavu a vytáhne mě z krize. Takhle to mezi námi funguje.
Pod jedním z Bubovických vodopádů se sprchuje zlatý retrívr. Vůbec si nenamáhá hlavu ročním obdobím, ale jen se spokojeně čvachtá sledován svými páníčky. Neruší ho ani naše přítomnost. Kolem Kubrychtovy boudy a Dubu Sedmi bratří přicházíme v 11:46 do Karlštejna. V restauraci Pod Dračí skálou se nachází první živá kontrola denní části Pražské stovky a také tu prý měla kdysi svatbu Helenka Vondráčková. Chudák ten, kdo touto částí závodu bude procházet ze soboty na neděli a v uších mu zazní její hit Dlouhá noc :-) Vcházím dovnitř a vyndávám elektronický čip. Záhy jej však vracím nepoužitý zpět do bundy. Moderní technika organizátory zradila, nejspíš problém s notebookem nebo připojením a tak diktuji pouze své startovní číslo. Útulný podnik láká k odpočinku, ale do Prahy musíme našlapat ještě 40 km, proto raději pokračujeme dále.
Karlštejn – Horní Mokropsy
Stísněnými uličkami karlštejnského podhradí se přes zástupy turistů dostáváme opět do širých lesů a luk. Na dlouhé, otevřené cestě před Mořinkou se na nás z oblohy plné tmavých mraků sypou vločky sněhové přeháňky. Tu brzy střídá chlad sálající z hluboko zaříznutého Karlického údolí. Začínám pociťovat nepohodu. Organizátoři však počítali se vším a tak se brzy zahříváme prudkým stoupáním na plošinu, kde kdysi stával hrad Karlík. V jeho zdech nacházely útočiště ženy, jimž byl dle pověsti odepřen přístup na Karlštejn, aby tam nekazily zábavu mužům:-) Dnes tu kromě terénních nerovností není vůbec nic… vlastně něco přece jen, K17 :-)
Za Karlíkem a Vonoklasy zdoláváme bahnitý sešup. Rychlostní průměr padá dolů, nohy těžknou pod nánosy hlíny obalující boty a tlapky. Ten, kdo vymyslel pro tohle místo název přírodní památka Krásná stráň, musel být pod vlivem silných halucinogenů:-) Další cesta je o poznání lepší, sice asfaltka, ale vzhledem k předchozímu marastu ji celkem vítáme. Chatovou osadou Slunečná přicházíme k mostu mezi Dolními a Horními Mokropsy. Společně s železniční tratí překlenuje Berounku také chodník pro pěší, avšak tvořený kovovými rošty značného stáří. Bady měl nedávno natrhnutý dráp, nechci riskovat, raději se obětuji a zatímco se kochá výhledem na řeku, přenáším celých jeho 25 kg v náručí na druhý břeh. Uf.
Horní Mokropsy – Jíloviště
Z Horních Mokropsů lezeme po zelené přes K18 k rozcestí Za Cihelnou. Na obzoru vystupuje z prosincové šedi dominantní Cukrák s televizním vysílačem. Ještě si na něj dnes vyběhneme. Podél dálnice jsou rozeseté domy obce Jíloviště a kdesi mezi nimi se krčí hasičárna, místo odpočinku před závěrečným tažením na Prahu. Než se tam však dostaneme, musíme absolvovat nejobávanější úsek trasy.
K údolí Nazaret, jenž se stalo na Pražské stovce pojmem, podobně jako třeba na cyklistické Tour de France průsmyk Col du Galibier:-), přicházíme po několikakilometrovém kličkování v okolí Jíloviště a návštěvy K19 na silnici Klínec – Všenory. Příjemná pěšinka, půvabně meandrující potůček, romantická zákoutí… zpočátku vůbec nic nenasvědčuje tomu, že slézáme do chřtánu zákeřné bestie. Okolní lesy zahaluje šero, do tmy zbývá jen pár minut a před námi se začínají objevovat první pokácené stromy, ponechané tam, kam dopadly. Doslova jakoby tu parta obrů hrála společenskou hru mikádo a my se teď proplétali ve všech těch rozházených tyčinkách. Skáčeme z jedné strany potoka na druhý, šplháme do prudkých strání, prolézáme křoviny, jen abychom se těm proklatým hromadám vyhnuli.
Na pokraji zoufalství přicházíme na dno údolí. Označuji kartu fixou z K20. Mezitím nás dohání dva závodnicí, podle proklínajících hlášek jsou, stejně jako my, v Nazaretu poprvé. Následujeme šipky ukazující směr od kontroly kolmo nahoru a po naučné stezce se škrábeme z pekla do nebe.
„Počkej, kam to lezeš?“ ozve se za mnou udivený hlas jednoho z těch nováčků.
„No dál po trase,“ odpovídám.
„To si děláš prdel, že to vede tam nahoru?“ zní za mnou ještě. To už se ale po čtyřech vzdaluji.
Jako dva psi se s Badym po pár minutách přehupujeme přes okraj. Slezli jsme až na úplné dno a vyškrábali se z něj zase zpět, jak symbolické.
Jíloviště – Praha
Hasičárna v Jílovišti je v 16:51 zpola zaplněná účastníky akce. Někdo zde končí (50 km), někdo si chce k výletu přidat nášup (65 km) a někdo již dávno balancuje kdesi mezi tímto světem a jinou realitou (145 km). Nejraději bych se přidal k těm prvním, ale mám pocit, že jsem nezažil to klíčové, něco, kvůli čemu si na tenhle pochod vzpomenu i za rok. Zahřívám se gulášovou polévkou, popíjím pivo, dávám Badymu pár granulí a sleduji ruch v místnosti. U protějšího stolu sedí několik Maďarů, ultratrailisté pravidelně okupující přední příčky. Rázem v nich vidím chybějící součástku do mozaiky vnitřní spokojenosti z Pražské stovky 2013, pokusím se s nimi držet krok do Prahy.
Táhlou lesní cestou vybíháme na Cukrák. Tma by se dala krájet, ticho narušuje pouze provoz na blízké dálnici. Zastavujeme se až u K21 na vrcholu. Vysílač vypadá jako obrovská vesmírná raketa se spoustou světýlek. Po cyklostezce pokračujeme na Báně. Cedule „Hlavní město Praha“ mi dělá radost, ale do cíle se budeme ještě dlouho motat po okolí. Ve Zbraslavi se nekompromisně ujímá prvního místa v balíku Bady, asi mu bylo už trapné nechat se táhnout běžci, kteří mají za sebou téměř o sto kilometrů více než my. Sviští si to ulicemi k Vltavě, vodítko poprvé napnuté na doraz. Lidem za okny se naskýtá jedinečná příležitost spatřit pestrou multinárodní skupinku tří maďarských ultra-závodníků a jednoho českého turistického nadšence šlapající na paty čtyřnohému salašnickému borcovi ze Švýcarska :-)
Od voliér a klecí mini ZOO stoupáme po svahu Břežanského údolí ke K22 umístěné u Hálkova pomníku. Na zalesněných vrších kolem nás se kdysi dávno nacházela významná, prastará pevnost, rozsáhlé keltské oppidum Závist. Přes Šance, jeden z těch kopců, vede také trasa závodu. Přidává se k nám dvojice Čechů, předních pozic se ujímají dva Maďaři a třetí se řadí na konec. Výstup ve tmě mi připadá nekonečný a nejnáročnější z celého pochodu. Sleduji světla čelovek před sebou a nechápu, jak někdo po cca 22 h běhu a chůze dokáže ještě držet takhle ostré tempo.
Za zbraslavskou pravěkou oblastí mi dochází síly. Sledujíce bílé šipky a odrazky na stromech motáme se po lesních cestách u letiště Točná. Tuhle oblast neznám a nestíhám ani sledovat itinerář, plně důvěřuji maďarským běžcům, ale tím, že nevím, kde se zrovna nacházíme a jak daleko to máme do cíle, začínám být unavený i psychicky. Zastavuji! Doplňuji tekutiny, dávám napít Badymu a rozbaluji si čokoládovou tyčinku. Pak se pokouším znovu dohnat skupinu, ale jejich světla se vzdalují a nakonec mi mizí z dohledu. Zůstávám sám uprostřed ztichlého lesa. Podle mých vnitřních propočtů máme být v Praze, ale kolem to vypadá jako v první zóně národního parku na Šumavě. Nikde žádné známky civilizace. Ze šipek se mi začíná motat hlava, vidím je úplně všude, létají na mě doslova ze všech stran. Zapínám navigaci a snažím se zjistit, kde to vlastně jsme. Zalévá mě pocit štěstí, když se na displeji neobjeví Volary, Vimperk ani Železná Ruda, ale stověžatá matička. K23 na Petrově strouze a pak už zbývá opravdu jen kousek.
Od autobusové zastávky Cholupický vrch nás vede žlutá turistická značka přes chatovou osadu na okraj tmavé, zarostlé díry zařezávající se přímo doprostřed panelákového sídliště, k Modřanské rokli. Je 20 h a my sestupujeme dolů, abychom na protějším svahu označili kartu u závěrečné kontroly, nasbírali poslední výškové metry a z divočiny vylezli přímo na tramvajové zastávce :-) A pak už se mísíme s obyvateli Modřan vracejícími se ze svých prací domů, nesoucími v taškách nákupy, venčícími psy. Ve 20:26 nás vítá Olaf v cíli, ve škole Profesora Švejcara. A víte co? Kromě aplausu si Bady zasloužil i svůj vlastní diplom :-)
Nepatříme mezi největší borce, co se postavili odvážně na start hlavního závodu, ale i tak mám z 65ti kopcovitých kilometrů příjemný pocit. Vždyť z Králova Dvora do Prahy jezdí lidé většinou hromadnými dopravními prostředky nebo autem. Jakého blázna by napadlo jít pěšky? :-) Denní část Pražské stovky jsme si opravdu užili. A na tom má samozřejmě největší podíl po všech stránkách (pěkná trasa, přehledný itinerář, výborné značení, zajištěné občerstvovačky ad.) zvládnutá organizace.
Odkaz na naše fotky ZDE
Odkaz na stránky závodů, kde najdete kompletní výsledky, reportáže a fotky závodníků + video ZDE